METAL FOREVER & METAL MAN Web Zine - recenze - HELLOWEEN

HELLOWEEN - Helloween

Jak se postavit k tvorbě alba, od kterého každý čeká zázrak? V prvních fázích jsou možné dva přístupy: buď se z toho člověk zblázní, nebo se k dané výzvě postaví čelem. Když jste na scéně několik dekád a vaše sestava disponuje jednou osobností vedle druhé, včetně několika zpěváků a skladatelů, je nasnadě varianta číslo dvě. Jenže i tak se bude vždy jednat o těžký a nezáviděníhodný úkol. Zvlášť když vám za krkem neustále číhá odkaz zásadních alb z osmdesátých let a vědomí, že fandové budou chtít jednak slyšet něco podobně kvalitního, jednak vám neodpustí, kdybyste svoji minulost jenom lacině vykradli.

Pánové Michael Weikath a Kai Hansen stvořili power-speed metal. Pak se rozešli, avšak čas a věk rány někdy zacelí (když z toho kouká profit, může být hojení ještě rychlejší), takže se opět sešli, přičemž se na udobřovací vlně svezl i zpěvák Michael Kiske. Zlaté jádro je tedy zpět, k tomu držák (baskytary) Markus Grosskopf. Jenže pak je tu ještě jistý Andi Deris, který v daném soukolí rozhodně nechce hrát druhé housle, takže si s Kiskem nejen rovnocenně dělí pěvecké party, ale hlavně výrazně promlouvá do tvůrčího procesu. Své skladby má také Weikath, Gerstner, Hansen a Grosskopf (tedy alespoň v základních obrysech, jinak neměl přístup k aranžím odepřen nikdo), takže je zřejmé, že se na novém albu - přestože hraje na nostalgii už samotným titulem - pojede více v moderních šlépějích, nežli v klasickém osmdesátkovém duchu.

Průsečíky s prapůvodem sice existují, ale není jich moc. Nejvíce tradicionalisticky zní Hansenův rozmáchlý opus "Skyfall". Při poslechu této skladby si můžeme představit, jak by znělo nové album, kdyby bylo celé hnáno snahou o jakýsi retro-úspěch. Hansen to má, jak sám ostatně přiznává, v paži, a složit klasickou powermetalovou pecku mu nedělá problém. Jenže na tuto velkopanskou suverénnost může být přilípnuta nebezpečná rutina, což je právě případ "Skyfall". Dobrý song, který zřejmě uspokojí fanoušky Keeperů, klasikou se ale nikdy nestane. A můžeme si říct na rovinu, že klasikou se nestane ani samotné album. To ale není chyba kapely - chybně by uvažoval pouze ten, kdo by nejen od Helloween, ale od jakékoli současné formace očekával přelomový nebo stylotvorný počin.

Německé dýně už nic dokazovat nemusí, a tak je jejich autorský přístup jediný správný. Kvartet skladatelů umí napsat dobré songy, to se vědělo, otázkou bylo, v jaké formě se nacházejí zrovna v době, kdy se dala dokupy většina původního osazenstva. Hansenův příspěvek byl sázka na jistotu, stejně tak trojice Weikathových kousků, Michael si nicméně počínal o něco rafinovaněji. Nejlepší z jeho kompozičních akvizic je ta, která celou nahrávku rozjíždí. "Out For The Glory" má spád, rychlost, svěžest, melodičnost, Kiskeho a Hansena, jehož krátké uječené prostřihy evokují minulé časy s elegancí, chytrostí a hlavně okamžitě nastupující nostalgií (jde o natolik intenzivní vokální pasáže, že Hansenovi zřejmě pomohly mašinky, nebo ze svých oslabených hlasivek alespoň na chvíli vydoloval maximum). Rovněž songy "Robot King" a "Down In The Dumps" znamenají příjemný zážitek pro fanoušky Weikathova skladatelství, první nicméně mírně kazí porefrénový křik názvu skladby, druhý zase může zaskočit nejasnou strukturou s podivnými, jakoby zprostředka písně vyjmutými vokály, stejně tak sólová část s hymnickými popěvky zní sice skvostně, do logistiky dané kompozice ale úplně nezapadá.

Andi Deris se uvede písní "Fear Of The Fallen". Tento příspěvek se vyznačuje komplexní, ale nepřekombinovanou stavbou se silně vtahujícím obsahem. Tohle je recept na pamětihodnost, kterému ale Andi v dalších svých kusech "Mass Polution", "Rise Without Chains" a "Cyanide" už tolik nedostojí. O něco lépe je na tom "Best Time", o jehož autorství se Deris podělil s dost možná nejdelším kytaristou na světě, Saschou Gerstnerem. Skladbu zdobí okamžitě funkční vyhrávkový motiv, stejně jako bowieovsky stylizované vokály nebo vymazlená a hravá sólová část. Zbývá "Angels" (Gerstner), která zaujme taktickou stavbou s progovými momenty a "Indestructible" (Grosskopf), což je naopak píseň, bez které by album nijak nezchudlo.

Pokud se zpěvu týká, Kiske podává tradičně dobrý až skvělý výkon, avšak tentokrát zůstává ve stínu Andi Derise. Ten se nechtěl nechat zahanbit, což vedlo k malinko hujerovskému, nicméně obdivuhodnému výsledku. Deris si pro sebe album krade nejen skladatelsky (i když zde jenom z pohledu počtu písní), tak hlavně pěvecky a je evidentní, že jeho domov na prosluněném Tenerife má blahodárné účinky (a oblíbené doutníky nijak neškodí). Zvuk z produkce Charlie Bauerfeinda míchá analog s digitálem (Löble hrál na původní Schwichtenbergovu sestavu), cíleně staromilský směr ale není nijak znát, spíše vyhrává počítačová jistota, což není nic proti ničemu. Zbývá zmínka o art-worku, zde v doslovném slova smyslu, neboť dílo Izraelce Elirana Kantora je opravdovým uměním. Osobně bych uvítal, kdyby byla stejně výtečná i muzika, stěžovat si ale nechci, protože album "Helloween" není špatné, určitě je na něm co poslouchat, kvalita a dobré písně jsou přítomny. Jedinečnost ovšem nikoli.

Pagan

To, co se ještě před deseti lety jevilo jako zcela nemyslitelná věc, se nyní stalo skutečností. Kai Hansen a Michael Kiske jsou znovu plnohodnotnými členy legendárních Helloween. Není se čemu divit, jejich přítomnost dělá z nové nepojmenované desky Dýní bez nadsázky nejočekávanější album letošního roku. Kapela s jeho vydáním nepospíchala a nedočkavé fanoušky udržovala v napětí zatraceně dlouho, což pochopitelně vedlo k tomu, že jejich očekávání bylo o to větší.

Nová řadovka Dýní mě v několika ohledech překvapila, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Nejprve bych zmínil ta nepříjemná zjištění. Prvním je skladatelský vklad Kaie Hansena. Muzikant, který v nejúspěšnější éře Helloween v kapele platil za majoritního autora hudby, nás tentokrát odbyl jen jedinou skladbou. I když "Skyfall" není vůbec špatná, v kontextu toho, co Kai v minulosti složil, působí jako obyčejná a poněkud předvídatelná záležitost. Druhým zklamáním je absence nějakého vyloženě chytlavého hitu, jakým byla třeba singlovka "Pumpkins United" (ta se na desku nedostala).

Mile překvapil zvuk, který je svěží a moderní. Žádné retro, ke kterému oživení sestavy z osmdesátých let vyloženě vybízí, se ani v nejmenším nekoná. Oproti dvěma posledním řadovkám ubylo kláves a celkově zní nahrávka mnohem kytarověji. Největším překvapením je tempo. Celá deska od začátku až do konce uhání jak šinkansen. Ke zpomalení dojde jen párkrát a většinou jen fragmentově. Žádné překvapení se nekoná v rozdělení pěveckých partů. O ty se Kiske s Derisem podělili hezky půl na půl, Kai Hansen do hry zasáhne jen občas.

Nejrychleji vlezou do uší "Best Time" a "Indestructible", přičemž u první zmíněné si nejde nevšimnout "I-want-outovské" rytmiky. Povedl se i otvírák "Out for the Glory", nemalou zásluhu na tom má sice krátké, ale o to intenzivnější vokální přispění Kaie Hansena. Svou nespornou kvalitu mají i ostatní písně. Kdybych měl ukázat prstem na jeden song, který za ostatními o kousek zaostává, můj ukazováček by se zastavil na lehce progresivní skladbě "Angels", která po čtyřech energií napěchovaných nášupech působí trochu jako zpomalovací práh, který skvěle rozjetou desku nepříjemně zbrzdí. Trojice sekerníků odvedla skvělou práci a kytarová sóla napříč celou deskou se povedla na výbornou. Vyzdvihnul bych především ta ve skladbách "Fear of the Fallen", "Rise Without Chains" a "Down in the Dumps".

Očekávání od nové placky německé power metalové legendy byla možná až příliš velká a kapela je prakticky nemohla naplnit. Album "Helloween" není nahrávkou desetiletí ani milníkem v historii rockové hudby, ale zároveň se nejedná o zklamání. Pořád je to solidní počin, který se v bohaté diskografii Dýní rozhodně neztratí.

Moloch 7,5/10

Dočkali jsme se! Němečtí Helloween vyslyšeli volání skalních fanoušků a v roce 2016 oficiálně oznámili návrat dvou legendárních členů (Hansen, Kiske), se kterými kapela natočila tři nejzásadnější alba jejich kariéry. Na nové studiové album se čekalo dlouhých pět let a zajímavostí je, že je bezejmenné. Nazývejme ho (jak poznamenal Andi Deris) jednoduše „Helloween“. S jeho názorem musím bez výhrad souhlasit, neboť album je po hudební stránce průřezem bohaté diskografie této kapely.

Kapela moc dobře věděla, na co její fanoušci čekali a i z toho důvodu je na startovní pozici song „Out for the Glory“, kde se o hlavní vokály postaral Michael Kiske. Jedná se o klasickou speed metalovou skladbu, která zní svěže, ale na můj vkus je zbytečně rozmáchlá a refrén je stokrát uvařený dýňový čaj. A nepomůže tomu ani našponovaný Kiskeho hlas či Hansenův ječák. S „Fear of the Fallen“ už album začínám vnímat s podstatně větší chutí. Typický Derisův vokál, který vyústí do melodického refrénu, ve kterém společně s Kiskem „zápasí“ o to, kdo danou část odzpívá výše, působí jako živá voda. Poklidná a díky Kiskeho hlasu velmi procítěná pasáž po až příliš dlouhém sólu, která vyústí v závěrečný refrén, je přesně to, na co jsem celé ty roky čekal! Z následující „Best Time“ je až příliš cítit duch skladby „Exceptional“ od Unisonic a působí zpočátku pouze jako nutná výplň, postupně se z ní stává příjemná, stadiónová hitovka, jejíž refrén jistě dokáže bořit koncertní haly. Hansenovy refrénové vsuvky jsou navíc skvělou perličkou, která celou skladbu výborně obohacuje.

Fanoušci Derisova zpěvu si dozajista užijí v „Mass Pollution“, která je nenásilným návratem k deskám „Straight Out of Hell“ či „The Dark Ride“. Deris dokazuje, že neztratil nic ze svého dravého vokálu, a působí jako dokonalý protipól Kiskeho čistého hlasu. Skladba odsýpá ve svižném tempu a potemnělou náladu rozjasní až melodický refrén. Jasný koncertní trhák. „Angels“ je prvním výraznějším pokusem o progresivitu. Časté střídání nálad, varhanové vsuvky a Kiske, který využil skutečně mnoho poloh svého obrovského hlasu, mohou u některých posluchačů vytvářet mírnou kontroverzi. V následující části alba přijdou klasické speed/power metalové upalováky, které příliš dobrý dojem nedělají. Ať už se jedná o „Rise Without Chains“, „Robot King“ či „Cyanide“, dočkáte se pouze mírně nadprůměrných (v případě „Cyanide“ dokonce až průměrné) skladeb, kterým sice nechybí melodie a hlasy našponované až k prasknutí, ale přesto jim citelně schází kouzlo, které posluchače zasáhne u „Twilight of the Gods“, „March of Time“ či „Salvation“.

Před závěrečným vrcholem zaujme nejen potemnělými rify, ale zejména skvělým využitím hlasů všech třech pěvců valivé „Indestructible“. Síla „Down in the Dumps“? roste každým poslechem rapidně vzhůru. Opět se dočkáme svižného tempa (kde je nějaký ploužák, chlapi?!), ale tentokrát i s mořem kvalitních nápadů. Refrén je patřičně epický a gradující, Kiske výšky tahá snad až z paty a před úplným závěrem si album stále s úspěchem drzí posluchačovu pozornost. Závěrečný epos „Skyfall“ (společně s minutovým intrem „Orbit“) vytváří vedle „Halloween“, „Keeper Of The Seven Keys“ či „The King for 1000 Years“ další metalovou „operu“. Více než dvanáctiminutová skladba nabízí esenci všeho, co máte na Helloween tak rádi. Časté střídání tempa drží posluchače neustále v pozornosti a střídání hlasů je dotaženo téměř k dokonalosti. Tohle tady bylo sice již nesčetněkrát, Helloween však dokázali vytvořit kompozici, jež chytře využívá všech kladů, které speed/power metal nabízí.

Očekávání byla obrovská, naplněna byla však pouze částečně. Přestože album nabízí prakticky vše, co si fanoušek může přát, důraz na výběr skladeb pro jeho finální podobu zde schází, méně někdy znamená více. Na druhou stranu musím smeknout klobouk nad tím, jaké výkony celá sestava podává, a dovolím si tvrdit, že v lepší formě jsme tady Helloween ještě neměli.

František Šafr 8,5/10

www.helloween.org

YouTube ukázka - Skyfall

Seznam skladeb:
1. Out for the Glory
2. Fear of the Fallen
3. Best Time
4. Mass Pollution
5. Angels
6. Rise Without Chains
7. Indestructible
8. Robot King
9. Cyanide
10. Down in the Dumps
11. Orbit
12. Skyfall

Sestava:
Michael Kiske - zpěv
Andi Deris - zpěv
Michael Weikath - kytara
Kai Hansen - kytara, zpěv
Sascha Gerstner - kytara
Markus Grosskopf - baskytara
Daniel Löble - bicí

Rok vydání: 2021
Čas: 1:05:04
Produkce: Charlie Bauerfeind
Label: Nuclear Blast
Země: Německo
Žánr: power metal

Diskografie:
1985 - Walls Of Jericho
1988 - Keeper of the Seven Keys Part I
1989 - Keeper of the Seven Keys Part II
1991 - Pink Bubbles Go Ape
1993 - Chameleon
1994 - Master of the Rings
1996 - The Time of the Oath
1998 - Better than Raw
2000 - The Dark Ride
2003 - Rabbit Dont Come Easy
2005 - Keeper of the Seven Keys - The Legacy
2007 - Gambling with the Devil
2010 - 7 Sinners
2013 - Straight Out Of Hell
2015 - My God-Given Right
2021 - Helloween

Související články

Foto: archiv kapely

Vydáno: 20.06.2021
Přečteno: 4269x

počet příspěvků: 50

Titulek:	Příspěvek:	Datum:	Jméno:
	Spoločný...	1. 07. 2021 12:06	Dzuzo
Helloween-Kluci mazaní	Zjistil jsem že...	30. 06. 2021 20:02	Zdeněk Obrusník
	Jsem rád, že to...	30. 06. 2021 12:44	ween
Minimálně 9 z 10	Je to album, které...	29. 06. 2021 12:45	Gepa
hell o ween	Chlapi a čo ste...	28. 06. 2021 16:26	Jan J

Číst / Přidat komentáře