Jak se postavit k tvorbě alba, od kterého každý čeká zázrak? V prvních fázích jsou možné dva přístupy: buď se z toho člověk zblázní, nebo se k dané výzvě postaví čelem. Když jste na scéně několik dekád a vaše sestava disponuje jednou osobností vedle druhé, včetně několika zpěváků a skladatelů, je nasnadě varianta číslo dvě. Jenže i tak se bude vždy jednat o těžký a nezáviděníhodný úkol. Zvlášť když vám za krkem neustále číhá odkaz zásadních alb z osmdesátých let a vědomí, že fandové budou chtít jednak slyšet něco podobně kvalitního, jednak vám neodpustí, kdybyste svoji minulost jenom lacině vykradli.
Pánové Michael Weikath a Kai Hansen stvořili power-speed metal. Pak se rozešli, avšak čas a věk rány někdy zacelí (když z toho kouká profit, může být hojení ještě rychlejší), takže se opět sešli, přičemž se na udobřovací vlně svezl i zpěvák Michael Kiske. Zlaté jádro je tedy zpět, k tomu držák (baskytary) Markus Grosskopf. Jenže pak je tu ještě jistý Andi Deris, který v daném soukolí rozhodně nechce hrát druhé housle, takže si s Kiskem nejen rovnocenně dělí pěvecké party, ale hlavně výrazně promlouvá do tvůrčího procesu. Své skladby má také Weikath, Gerstner, Hansen a Grosskopf (tedy alespoň v základních obrysech, jinak neměl přístup k aranžím odepřen nikdo), takže je zřejmé, že se na novém albu - přestože hraje na nostalgii už samotným titulem - pojede více v moderních šlépějích, nežli v klasickém osmdesátkovém duchu.
Průsečíky s prapůvodem sice existují, ale není jich moc. Nejvíce tradicionalisticky zní Hansenův rozmáchlý opus "Skyfall". Při poslechu této skladby si můžeme představit, jak by znělo nové album, kdyby bylo celé hnáno snahou o jakýsi retro-úspěch. Hansen to má, jak sám ostatně přiznává, v paži, a složit klasickou powermetalovou pecku mu nedělá problém. Jenže na tuto velkopanskou suverénnost může být přilípnuta nebezpečná rutina, což je právě případ "Skyfall". Dobrý song, který zřejmě uspokojí fanoušky Keeperů, klasikou se ale nikdy nestane. A můžeme si říct na rovinu, že klasikou se nestane ani samotné album. To ale není chyba kapely - chybně by uvažoval pouze ten, kdo by nejen od Helloween, ale od jakékoli současné formace očekával přelomový nebo stylotvorný počin.
Německé dýně už nic dokazovat nemusí, a tak je jejich autorský přístup jediný správný. Kvartet skladatelů umí napsat dobré songy, to se vědělo, otázkou bylo, v jaké formě se nacházejí zrovna v době, kdy se dala dokupy většina původního osazenstva. Hansenův příspěvek byl sázka na jistotu, stejně tak trojice Weikathových kousků, Michael si nicméně počínal o něco rafinovaněji. Nejlepší z jeho kompozičních akvizic je ta, která celou nahrávku rozjíždí. "Out For The Glory" má spád, rychlost, svěžest, melodičnost, Kiskeho a Hansena, jehož krátké uječené prostřihy evokují minulé časy s elegancí, chytrostí a hlavně okamžitě nastupující nostalgií (jde o natolik intenzivní vokální pasáže, že Hansenovi zřejmě pomohly mašinky, nebo ze svých oslabených hlasivek alespoň na chvíli vydoloval maximum). Rovněž songy "Robot King" a "Down In The Dumps" znamenají příjemný zážitek pro fanoušky Weikathova skladatelství, první nicméně mírně kazí porefrénový křik názvu skladby, druhý zase může zaskočit nejasnou strukturou s podivnými, jakoby zprostředka písně vyjmutými vokály, stejně tak sólová část s hymnickými popěvky zní sice skvostně, do logistiky dané kompozice ale úplně nezapadá.
Andi Deris se uvede písní "Fear Of The Fallen". Tento příspěvek se vyznačuje komplexní, ale nepřekombinovanou stavbou se silně vtahujícím obsahem. Tohle je recept na pamětihodnost, kterému ale Andi v dalších svých kusech "Mass Polution", "Rise Without Chains" a "Cyanide" už tolik nedostojí. O něco lépe je na tom "Best Time", o jehož autorství se Deris podělil s dost možná nejdelším kytaristou na světě, Saschou Gerstnerem. Skladbu zdobí okamžitě funkční vyhrávkový motiv, stejně jako bowieovsky stylizované vokály nebo vymazlená a hravá sólová část. Zbývá "Angels" (Gerstner), která zaujme taktickou stavbou s progovými momenty a "Indestructible" (Grosskopf), což je naopak píseň, bez které by album nijak nezchudlo.
Pokud se zpěvu týká, Kiske podává tradičně dobrý až skvělý výkon, avšak tentokrát zůstává ve stínu Andi Derise. Ten se nechtěl nechat zahanbit, což vedlo k malinko hujerovskému, nicméně obdivuhodnému výsledku. Deris si pro sebe album krade nejen skladatelsky (i když zde jenom z pohledu počtu písní), tak hlavně pěvecky a je evidentní, že jeho domov na prosluněném Tenerife má blahodárné účinky (a oblíbené doutníky nijak neškodí). Zvuk z produkce Charlie Bauerfeinda míchá analog s digitálem (Löble hrál na původní Schwichtenbergovu sestavu), cíleně staromilský směr ale není nijak znát, spíše vyhrává počítačová jistota, což není nic proti ničemu. Zbývá zmínka o art-worku, zde v doslovném slova smyslu, neboť dílo Izraelce Elirana Kantora je opravdovým uměním. Osobně bych uvítal, kdyby byla stejně výtečná i muzika, stěžovat si ale nechci, protože album "Helloween" není špatné, určitě je na něm co poslouchat, kvalita a dobré písně jsou přítomny. Jedinečnost ovšem nikoli.
|
