Lidové veselice, alkohol teče proudem, na stolech tancují lidé. Takové asociace vyvolává hudba Dropkick Murphys. Američané se s ničím nemažou, jdou vždy přímo na věc a už dlouhá desetiletí s tím mají velký úspěch. Nejsou mainstreamovou kapelou, objevující se v komerčních rádiích, ale i tak mají už dávno jistý velký okruh svých posluchačů, kteří jsou (stejně jako oni) naladěni na vlnu keltského punku a folkrockového skotačení. Ovšem s jasně vyhraněným politickým názorem, který se blíží k liberálnímu pojetí americké politiky, tolik populárnímu mezi voliči demokratů. Dropkick Murphys ale svůj názor podávají nenuceně a z jejich desek se neozývají politické agitace za každou cenu. V případě této kapely z Bostonu šlo vždy o zábavu a až potom o problémy současného světa.
Slovo punk je u dnešních Dropkick Murphys trochu zavádějící. Jsou ve stejné pozici jako naše Tři sestry, od ostře punkových začátků kapela velice rozšířila svůj výraz. Stala se mnohem pestřejší a využívá různých netypických nástrojů pro punkové hnutí. Ty z jejich hudby udělali spíše lidovou zábavu než punkově naostřenou formaci, plivající jedovaté texty a dělající bordel po nočních ulicích. Ten vývoj si lze jasně přiblížit ve chvíli, kdy vedle sebe položíme debutovou desku „Do Or Die“ a novinku „Turn Up That Dial“. Kapela za těch třiadvacet let zaznamenala docela solidní posun. Ten by se dal nazvat zmoudřením, uměním stárnout nebo dospíváním. Každopádně „Turn Up That Dial“ představuje Dropkick Murphys v poloze, v níž už nejde ani tak o punkový tlak jako spíše o rozmanitou a zpěvnou nahrávku, které budou jejich posluchači rozumět.
Dropkick Murphys dobře ví, co na fanoušky platí a proto je deska „Turn Up That Dial“ hlavně pro ně. Kapela sází klasické postupy, už zakořenila ve svém juchavém a optimistickém výrazu posledních desek. Ubírá ještě více punkových temp a přidává folkové cítění. Více než tvrdé kytary jsou ke slyšení klasické lidové nástroje, čímž se Dropkick Murphys přibližují k irskému venkovu více, než tomu bylo dosud. Takové jsou skladby „H.B.D.M.F.“, „Queen Of Suffolk County“ a „L-EE-BOY“, v nichž byste ani neřekli, že kdysi tahle kapela hrála drsný hardcore. I když je v některých skladbách absence tvrdosti spíše na škodu a kapela působí lehce opotřebovaným dojmem, je to jen zdání, které dokáže klamat.
Punkový aspekt, ač někde schovaný pod povrchem, je zde stále. Když Dropkick Murphys přeřadí na vyšší rychlostní stupeň, probudí se i punkový duch. To se děje hlavně na začátku alba, když kapela nasadí úvodní „Turn Up That Dial“, a pak také v jeho středu, kde najdete „Gold As Good“ a „Smash Shit Up“. Tyto skladby představují odlišnou tvář nové desky, čímž ji zaručují rozmanitost. Když budete hledat nejpolitičtější věc, kupodivu nenarazíte na tvrdou angažovanou punkovku. „Chosen Few“ představuje kontrast mezi rozjuchanou hudební stránkou a vážným textem, ve kterém se kapela vypořádává s bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem, jeho odchodem z Bílého domu a zpackanou koronavirou krizí. Přestože skladba není hudebně nejobjevnější ani nejlepší na desce, je rozhodně zajímavé poslouchat tento protiklad zábavné hudby a vážného textu.
Pokud se o Dropkick Murphys dosud říkalo, že ve své diskografii nemají slabou desku, platí to i po vydání „Turn Up That Dial“. Ta je opět dobrá. Je sice nepřekvapivá, ale má hodně melodických momentů a silných kompozic na to, aby mohla hrdě stát vedle ostatních alb v diskografii těchto Američanů. Žádný úpadek se nekoná, párty pokračuje.
|
