Napíšete-li si do životopisu, že vašim cílem je hrát a tvořit klasickou heavy metalovou hudbu, inspirovanou úspěchem Iron Maiden, Saxon, či Turbo, celkem jasně naznačíte, z jakých končin pocházíte. Pro našince může být tahle nápověda sice trochu zavádějící, ale jelikož se bavíme o ryzím heavy metalu, cesta vede neomylně do Polska. Tam se před sedmi lety bratři Całkové (bicí a kytara), dali dohromady se Zbigniew Bizońem (baskytara), poměrně záhy ulovili i kytaristu Michala Halamodu, pouze hledání zpěváka zabralo delší čas. Epizoda S Bartoszem Bieżuńskim vedla jen k natočení demosnímku, terno však kapela s krásně klišovitým názvem Ironbound udělala až s nástupem Lukasze Krause. Jeho po maidenovsku zabarvené hlasivky spolu s podobným konceptem skladeb umožnili Ironbound dokonalé naplnění jejich vize – chcete-li ochutnat kapelu, která vydatně čerpá z Iron Maiden, ale zachovává si při tom natolik vlastní ksicht, aby nezněla jako laciný plagiát, sype z rukávu povedené nápady, zjevně miluje osmdesátá léta a přitom zní svěže, energicky a zábavně, jste s Ironbound na ideální adrese.
Už krátké intro „Far Away“ prozradí, že Ironbound jsou ohromně silní v kytarách a že z jednoduchých nápadů dokáží vytřískat maximum. Přidáte-li k tomu šťavnatě přiškrcený hlas, napumpovanou rytmiku, přirozenou gradaci skladby, švih, přímočarost a nápaditě energická sólo, máte k dispozici charakteristiku nejen následující „The Witch Hunt“, která dokonale vtáhne do alba, ale i většiny přesných střel, kterými Ironbound snadno trefují terč. Za všechny ostatní lze zdůraznit výživnou„When Eagles Cry“ s kousavou kytarou, udrnčená a rozvážnější „Smoke And Mirrors“, ve které se Ironbound pustí do kombinování výpravnosti s bezprostředně klokotavým heavíkem, což je kombinace, která téměř sedmiminutovou skladbu utáhne bez jakékoliv ztráty dramatičnosti. Ironbound se nepouští do kdovíjak rozsáhlých vyprávění a drží i ostatní delší skladby ve velmi rozumných intencích, tak aby děj neztrácel jiskru a kapela měla v každém okamžiku co nabídnout, díky tomu patří i polobaladická „The Turn Of The Tides“ k nejsilnějším kouskům na desce.
I když se do téhle škatulky nevměstná obyčejnější titulka „The Lightbringer“, nutno polským sousedům přiznat, že název alba zvolili dokonale – „The Lightbringer“ bude pro příznivce klasického heavy metalu hrozně příjemným a optimisticky laděným světýlkem. A zároveň ukázkou toho, jak se na odkazu Iron Maiden, který z „The Lightbringer“ řve na plné pecky, dá dobře budovat vlastní svět.
|
