Výkřik uprostřed písničky – Huh! - a je z toho nové album. Wohnout vždy byli trochu divní a zůstává to tak i teď. Rozhodně nejsou klasická komerční kapela, přesto si cestu do středního proudu našli. I bez toho, aby ztratili vlastní tvář. Nejsou sice už řazeni do kolonky hardcore, jak se jim říkávalo, když vydali debutové album „Cundalla“. Ovšem jejich podstata zůstala doteď. Wohnout jsou hlavně o písničkách, přičemž řada z nich už doslova zlidověla. „Svaz českých bohémů“, „Fanynka“, „Polib si dědu“, „Vrátnej“ nebo „Gastrosexuál“, to jsou názvy těch, které formovaly jejich hudební dráhu a dnes patří ke klasikám českého rocku. Podaří se jim na novince „Huh!“ navázazt na přechozí úspěchy? Budou mít dost nápadů na nosné skladby, aby z „Huh!“ mohla být stejně dobrá deska jako „Karton veverek“, „Našim klientům“ nebo „Laskonky a kremrole“?
„Chtěli jsme udělat překvapivou desku, která by byla jiná než naše ostatní alba. Nakonec je „Huh!“ naše typická práce,“ říká k nové desce kytarista a hlavní tvůrčí mozek kapely Jan Homola. A má pravdu. „Huh!“ je hodně nepřekvapivé album. Je hrané na jistotu, Wohnout jsou stále sví a je to tak dobře. Nevrátili se ke starému hardcoru, nezačali hrát ani nic modernějšího než svůj crossover alternative rock. Jsou stále stejně praštění a staví na typických textech a specifickém zpěvu Matěje Homoly, jediného zpěváka na světě, který místo zpěvu v určitých pasážích stále šeptá… To je typický trademark Wohnout a proto je nová deska postavená také na něm. Důležité ale je, že má i řadu hitů. Ty mají šanci doplnit stávající tutovky v koncertním programu. Fanynky zase budou tancovat pod pódiem.
Na první poslech je „Huh!“ trochu nevýrazná. Není na ní žádná pecka na první poslech, jakou byla „Svaz českých bohémů“. První singly „Pilot“ a „Umění“ nemají sílu jako staré hity, přesto je „Huh!“ dobrá deska. Neční z ní žádná skladba, která by zastínila ostatní věci. V tom je její největší síla. A paradoxně jsou „Pilot“ a zejména "Umění" nejméně povedené skladby. I když v nich Homola textově perlí („Jeden slyšel zpívat ptáka, prohlásil ho za zpěváka, a tak k němu nástroj přidal, a ty jeho písně vydal, zanedlouho podle zvyku, dostal se pták před kritiku, sám byl z toho trochu v šoku, když si odnes desku roku“), nemá ani jedna z nich potřebný melodicky silný refrén. Kapela si v nich je ale dokonale jistá a předkládá je s lehkostí. I to z nich dělá věci, které fanoušci neodsoudí a vezmou je jako součást velmi dobrého celku.
Na jiných místech mají Wohnout větší sílu. Velmi dobře zní hned v první skladbě „Flašinety“. I když v ní kapela odhalí, o čem celá deska bude, patří „Flašinety“ ke skladbám, které jsou pro „Huh!“ důležité. Stejně jako „Pistolka“, „Tercie“, „Píseň poštovní“ a hlavně „Mozart“. Skladba, která je s nadhledem věnována Wolfgangu Amadeovi, by mohla sloužit jako nejlepší a nejreprezentativnější vzorek současné tvorby Wohnoutu. V ní je ukryta velká síla, kterou mají jejich jednoduché kompozice. Má velký tah na bránu, vtipný text („V týhle černý noci má v hlavě zatmění, slyší bušit ze svý duše temný dunění, Malou noční hudbu rázem promění, na velký tvrdý denní moderní umění“) a zábavnou práci kytar bratrů Homolů.
„Huh!“ je další poctivá deska Wohnoutů. O tom si není třeba nic nalhávat. Stejně jako o tom, že bude znovu úspěšná, protože Wohnout jsou stále úkazem na naší scéně. Dokázali se se stejnou hudbou, jakou hráli před dvaceti lety v klubech, vyšplhat až na největší pódia. Jsou už dávno vysoce profesionální kapela. A „Huh!“ je rovněž jejich precizní, profesionální práce.
|
