Z pohledu toho, že v budoucnu zůstane Daniel Brennare jediným členem Lake Of Tears, nebyl odchod kytaristy Jonase Erikssona před nahráváním alba „A Crimson Cosmos“ kdovíjak zásadní událostí. Výhradním autorem i nadále zůstával Brennare, takže hudebně nebyla tahle změna absolutně znát. Paradoxně to bylo spíš naopak - na svém třetím albu „A Crimson Cosmos“ podnikli Lake Of Tears při cestě do minulosti frontální útok na posluchačovy smysly. Už když vezmete do ruky nezvykle vtipný fantasmagorický obal, hýřící pestrými barvami, plný houbiček, pohádkových námětů, včetně samotné kapely, vyvedené do podoby pohádkových postav, možná vás napadne až trochu kacířská myšlenka – snad Lake Of Tears nevyplácali veškerou originalitu a nápaditost na tento úlet. Touto deskou však Lake Of Tears odstartovali své nejkreativnější období, takže žádný strach, „A Crimson Cosmos“ je nadupané ohromně silnou muzikou, výbornými melodickými nápady, procítěností a emocemi až na půdu.
Přispěl k tomu fakt, že aniž by Lake Of Tears nějak razantně pošlapali svoje vlastní kořeny, je „A Crimson Cosmos“ úžasně pestrá deska, která s typickou melancholií i tradiční melodikou v duchu gotického doomu zachází velmi citlivě, přitom se však nebojí přímých odkazů na rockové postupy sedmdesátých let, tanečnosti a svým způsobem i hitovosti. Podmanivé pohupování v úvodní masivní riffovce „Boogie Bubble“ se svébytně ležérním vokálem i až strachopudně štípající sólovou kytarou je strhující. Hypnoticky vláčná „When My Sun Comes Down“ („…cause when my sun comes down, I´ll be walking a darker way“ ) s temnými melancholickými klávesami je dokonalou ukázkou toho, kterak se v až neskutečně pomalém tempu lze vyhnout těžkopádnosti a ještě navýšit svoji přitažlivost. Dokonalá živě taneční „Devil`s Diner“, s poťouchlým klavírem, kterou z hlavy už nikdy nevyženete, je jednou z nejvydařenějších kompozic kapely, i přes to, že svojí náladou se v podstatě vymyká základní podstatě Lake Of Tears. Depresivní instrumentálka „To Die Is To Wake“ s atmosférickými zvuky má tendence vše zklidnit a uspat, jenže tuhle svůdnou letargii ideálně utne gotikou vonící lehkonohá „Lady Rosenred“ s půvabně křehkým vokálním příspěvkem Jennie Tabler. Orgie v duchu staromilského mrazivého gotického rocku rozpoutá úžasně emotivní „Raistlin And The Rose“ („shadows, shadows and fever, no one hears him cry so he turns to evil…“), její alarmující líný závěr s vybrnkáváním, protivně přitažlivými zvuky i ledabylým pohvizdováním je zabijácký! Závěrečná přemýšlivá titulka koketuje s náladami Pink Floyd (!) a vtipným dovětkem španělky už jen dokumentuje, že v Soundtrade studios vládla skvělá a velmi kreativní nálada.
Vrchol tvorby Lake Of Tears? Jsem přesvědčen o tom, že v létě roku 1997 tomu věřil kde kdo. Ještě zdaleka však neměl být všem dnům konec, i přes to je možné konstatovat, že „A Crimson Cosmos“ je v diskografii Lake Of Tears jednou z nejzásadnějších položek.
|
