Miloš Dodo Doležal se vrátil k Vitacitu. Nenastoupil samozřejmě do současné sestavy kapely, ale rozhodl se zpracovat předrevoluční období, kdy stál v jejím čele. Nedávno vydanou nahrávkou „1986 – 1989 Revisited Part 1“ dokázal zacelit díru, která v historii Vitacitu byla. Jak už napovídá samotný název, Dodo se ohlédl do předrevolučního období, před debutovou desku „Vzhůru přes oceán“ a v odpovídající kvalitě nabídl skladby, po kterých fanoušci dávno volali a které kdysi psaly dějiny české rockové a metalové hudby. To byl pádný důvod Miloše oslovit, zda by přiblížil aktuální kolekci.
Právě jsi vydal počin „1986 – 1991 Revisited Part 1“. Znamená to, že téma Vitacitu pro tebe není ještě uzavřená kapitola?
Starám se o svůj hudební odkaz z té doby, který nebyl solidně zaznamenán. Neměli jsme šanci se dostat do studia. Kdybych to nenatočil, nikdo to neudělá. Výročí pětatřiceti let mi přišlo jako dobrá příležitost ten projekt uskutečnit.
Je tato nahrávka výsledkem dlouhého lockdownu nebo jsi o jejím vydání uvažoval už delší dobu?
Žádosti fanoušků o realizaci těchto nahrávek registruji asi od roku 2004. Tehdy jsem nad tím neuvažoval, ale díky celkové souhře mnoha okolností teď byla ta správná doba na realizaci. Všechno šlo hladce, mělo to tak být.
Z jakého období tato nahrávka skladby nabízí je jasné z letopočtu v titulu alba. Přizval jsi k nahrávání i muzikanty z té doby, Pavla Hejče, Luďka Adámka nebo Ivana Poláka? Kdo všechno se na albu podílel?
Nikoho jsem nepřizval, protože to nebylo ani nutné, neuvažoval jsem nad tím. Všichni mají své osobní aktivity, takže jsem nikoho svými plány nezatěžoval. Připomněl jsem pětatřicáté výročí svého nastoupení do kapely, nic víc. Pozval jsem do studia spoluhráče, o kterých jsem věděl, že svou práci odvedou skvěle a budou mít čas. Natáčení neprobíhalo v kuse, ale dělo se postupně, podle toho kdy byla chuť a čas. Probíhalo to v naprostém klidu a pohodě. Všichni spoluhráči jsou vypsáni na obalu.
Vitacit funguje i nadále. Ty jsi se však už před lety odmítl na jeho pokračování podílet. Proč jsi účast zavrhl a jak se díváš na současné aktivity této kapely?
Odmítl, zavrhl. Používáš záměrně vyhrocené výrazy. Prostě jsem měl jiné plány a nic z toho, co se tehdy plánovalo, mi do toho nezapadalo. Už mnoho let rozhoduji sám do čeho půjdu, do čeho ne, připadne mi to jako normální stav. Navíc jsem se tehdy kluků ptal, jestli plánují nové nahrávky, nové album, jestli pozastaví své projekty a budou se věnovat jen tomuto. Bylo mi řečeno, že žádné natáčení nové desky se neplánuje. Jen se nacvičí nějaký program a objede se, co se dá. Takto tehdy vypadala představa a ta se od dnešního fungování vůbec neliší. Takto jsem to nikdy nechtěl dělat, a platí to opět. Pokud se dá nějaká sestava opět dohromady, musí se udělat nová nahrávka, jinak to nemá podle mne smysl.
Jsou skladby na právě vydávaném albu chronologicky řazené nebo jsi volil jinou dramaturgii?
Řadil jsem je spíše podle toho, aby to sedělo hudebně a mělo to spád. Podle prvních ohlasů to funguje a věřím, že se to povede i na druhé části. Prostě to musí při poslechu fungovat, to je důležité a jediné měřítko.
„Snad odpustíš“, „Já mám trápení“ a „Iluze“ má řada fanoušků spojených se zpěvem Ladislava Křížka. Dovedeš si představit, že bys ještě někdy v budoucnu s ním navázal spolupráci na některých starých skladbách?
Na netu kolují nahrávky s Láďovým i mým zpěvem. Když Láďa odešel, chvíli nám trvalo, než jsme tomu přizpůsobili repertoár. Jinak Láďa má spoustu svých aktivit, já mám spoustu svých, každý jdeme už dlouhou dobu svou cestou a vyhovuje nám to. Myslím, že opětovné spojení není vůbec potřeba. Já jsem Láďovi složil věci, které ho dostaly do Citronu, on mi uvolnil místo po svém odchodu, stal jsem se zpěvákem a lídrem Vitacitu. Věci se staly tak, jak se měly stát, tak bylo kdysi rozhodnuto.
Pojďme si teď projít tvé působení ve Vitacitu, čímž se dostaneme i ke konkrétním skladbám z „1986 – 1991 Revisited Part 1“. Nejprve se tě ale musím zeptat na tvou hudební činnost před Vitacitem. Do této kapely jsi nastoupil z formace Žádná křeč. Mohl bys popsat fungování této party?
Těch kapel bylo několik, první vystoupení jsem odehrál v roce 1982, ještě mi nebylo šestnáct let. Hned jsme dostali za odměnu zákaz a měli jsme komplikace. Hráli jsme hodně převzatých skladeb od Saxon, Krokus, Motörhead a dalších, ale i své věci. V té době jsem začal hrát s Ivanem Polákem a Pavlem Slechanem, se kterými jsem pak fungoval později. Mám doma pořád nahrávky na kazetách z té doby. Snažili jsme se to dělat poctivě a dobře.
Jak ses dostal k Vitacitu?
Jezdil jsem nakupovat efekty, snímače a krabičky do Prahy na inzeráty. Tam jsem se seznámil se spoustou muzikantů, jednou jsem u jednoho doma hrál a objevil se tam Luděk Adámek, byla to taková řízená náhoda osudu.
Vitacit tehdy procházel změnou, opustil původní hard rock a začal hrát heavy metal. Jakou roli jsi v tomto procesu sehrál ty?
Přinesl jsem tam hlavně spoustu nápadů a riffů, celkově mladý pohled na věc. Kluci poslouchali Led Zeppelin a Whitesnake, já jsem poslouchal Metallicu a King Diamonda. Mým příchodem jsme začali psát vlastní repertoár, který byl dobrý a nespoléhal na coververze.
Roky 1986 a 1987 byly pro Vitacit hodně důležité a kapela byla na vzestupu. Pak přišla personální krize. Mohl bys ji popsat a vysvětlit, jak se vám z ní podařilo vybruslit?
U takových věcí nemáš čas tolik přemýšlet, prostě se to všechno semele a ty musíš nějak jednat. Když se ohlédnu zpět, nakonec se nám vše nějak podařilo vyřešit a pokračovat. Neměli jsme žádný plán, prostě jsme to udělali a naštěstí to klaplo.
Považuješ tehdejší sestavu z konce osmdesátých let, kdy jsi už působil na postu frontmana za nejsilnější, jakou kdy tahle kapela měla?
Podle výsledků, které jsme dosáhli, to bylo jednoznačně tak.
S Vitacitem na konci osmdesátých let byl neodmyslitelně spjat film „Horká kaše“. Jak se ti ten film líbil?
Pro nás bylo důležité, že jsme dostali nabídku v něčem takovém vystupovat. Až teprve potom jsme začali zjišťovat, o co jde. Ale pokud si někdo myslí, že jsme měli možnost za komunismu cokoliv ovlivňovat, to je naivní představa. Vždy jsi postaven v takových případech před mnoho kompromisů. Nakonec film byl velice úspěšný, vidělo ho milion diváků za necelý rok promítání, bylo to pro nás promo, které v té době bylo pro nás po všech problémech k nezaplacení.
Jak došlo ke spolupráci s Lucií Bílou? Vybrali jste si ji vy nebo vám byla přidělena filmaři?
Lucie Bílá chtěla v tom filmu být, tak si to prostě vyřídila. Není to ale myšleno ve zlém. Nebyla jediná. Více lidí mělo zájem se tam objevit.
Jak moc vám pomohla účast v „Horké kaši“ k tomu, že jste pak mohli natáčet album „Vzhůru přes oceán“? Nebo se o jeho vydání rozhodlo až po listopadové revoluci?
Deska „Vzhůru přes oceán“ byla až polistopadová věc. Velkou desku jsme zrealizovali až po revoluci. Možná bychom ji ani nikdy neměli, kdyby to zůstalo vše při starých pořádcích.
S tímto albem jste měli nakročeno k tomu stát se velkými, čerstvě porevolučními hvězdami a dostat se do pozice české heavymetalové smetánky. Místo toho přišel rozpad. Mohl bys objasnit jeho příčiny?
Už jsem to popisoval několikrát. Luděk a Kuře chtěli hrát něco jiného, nebyli spokojení a ve mně sílil pocit, že musím udělat změnu, abych našel cestu a lidi, co budou chtít dělat věci podobně. Jinak vydání „Vzhůru přes oceán“ je považováno za předěl až s odstupem dvaceti a více let. Po bitvě je každý generál a ví, jak to tehdy mělo být. Já jsem se hned pustil do práce na svých věcech a svých představách, protože jsem považoval za potřebné tvořit svobodně a bez keců.
Tenkrát jsi odjel studovat do Ameriky. Rozhodl ses tak až po rozpadu Vitacitu nebo jsi o tom uvažoval už v době vydání „Vzhůru přes oceán“?
Vše samo nějak vyplynulo z té celkové situace posledního roku. Otevřela se mi cesta k mnoha spolupracím, podařilo se mi vybudovat vlastní studio, hodně jsem cestoval, dělal jsem, co jsem chtěl, s kým jsem chtěl. Bylo to dobré rozhodnutí.
Sledoval jsi další aktivity Vitacitu, například album „Máte se hnout“, které vyšlo už bez tebe?
Ne.
Dokázal bys říct, která skladba nebo skladby z let 1986 až 1991, jež jsou předmětem tohoto rozhovoru, symbolizovaly podle tebe Vitacit nejlépe?
Můžu jen říct, které songy na „Part 1“ mají fanoušci nejraději. Jsou to songy "Století" a "Úder".
Když se ohlédneš za léty, které představují skladby na nové desce, vypíchl bys nějakou vzpomínku, kterou máš s tou dobou svázanou nejvíce?
Nejzajímavější byla doba, kdy jsme opravdu něco z ničeho vybudovali, a mělo to kvalitu. To se nepodaří vždy. Většinou když chceš mít úspěch, tak musíš hrát ponižující sračky, to ale nebyl náš případ.
Jelikož je v titulu alba přídomek „part 1“, je asi jasné, že uvažuješ o pokračování. Bude zahrnovat druhou etapu Vitacitu, tedy druhou polovinu devadesátých let nebo budeš čerpat znovu z doby předrevoluční?
Druhá část má název „1986-1991 Revisited Part 2“, takže opět to bude toto období. Pak by mělo být solidně zmapováno a předloženo toto období všem fans. Těm, co to období zažili, i těm, kteří v té době neměli tušení, že vůbec přijdou na svět. Jak jsem řekl na začátku, touto nahrávkou se starám o svůj odkaz na této scéně, na kterém jsem se tehdy podílel.
|
