Bývaly doby, kdy natočit desku nebyla záležitost jen tak pro každého. A občas vás chtě nechtě napadne, že ten systém nebyl úplně od věci. Že prostě některé věci, když už se měly dostat k uším široké masy posluchačů, se měly alespoň ještě nějakou dobu dopékat. Do téhle kategorie bych bez mrknutí oka šoupnul finskou hard rockovou partu Lost Division, která vloni završila první pětiletku svojí existence a letos se dopracovala k debutu „Cuts And Scars“.
To je ohraným a nikterak výrazným příběhem, zachycujícím normální zrání v podstatě tuctové kapely. Pánská část ansámblu své nástroje v pohodě ovládá (však také nejde o žádné mladé rybízky, kteří by teprve ochutnávali kouzlo svých prvních tónů), kompozičně však z kluků nevypadne žádný kousek, který by měl tendenci zarýt se pod kůži. Nezáživný hlas frontwoman Maijy Vaisanen se jeví jako jednoznačně nejslabší článek řetězu a těžko říct, jestli za to víc může její tuctově bezbarvý a ne úplně jistý výraz, produkce, díky které si příjemně riffující kytary hrají na vlastním písku, do kterého Maija (a vlastně ani rytmika) nějak nemůže zapadnout, nebo slabá autorská potence, která nenabídne nic, na čem by Maija mohla vyšplhat. A to vše desku nemilosrdně táhne do šedivého průměru. Zatím nepříliš zřetelný potenciál kapely a záblesk jasně nasměrované energie hledejte třeba ve šlapavé „Stay“, nebo v pestřejší „Insanity“, výrazněji pracující s náladou skladby, ale to jsou jen plamínky, které postupně samy uhasínají.
Nějak se začít musí. „Cuts And Scars“ by mohla být za pár let úsměvnou vzpomínkou na to, jak se Lost Division klubali na svět, hůl bych nad touhle kapelou úplně nelámal. Dnešní technologie, dostupnost nahrávání a neomezenost distribučních kanálů však aktuální epizodu představují v přímém přenosu. Pak se není co divit, že nekonečná řada podobně nezáživných a obyčejných kousků jen zlehka problikne a navždy zmizí v černé díře. Čekatelů na slávu je nekonečná řada a Lost Division se svojí prvotinou rozhodně v předních řadách stát nebudou.
|
