Melancholická pohádka o tom, kterak se podzim může stát zároveň nejoblíbenějším (pro řadu posluchačů) a nejnáročnějším (pro Daniela Brennareho) ročním obdobím. A to i přes to (anebo snad právě pro to), že by měl trvat navždy… Album „Forever Autumn“ je v rámci diskografie Lake Of Tears jedinečnou záležitostí, unikátních skutečností zahrnuje hned několik. Jde o jednoznačně nejsmutnější, nejpomalejší a nejjemnější album, takže emoce s vámi budou neskutečně cloumat po celou dobu alba. Pokud má být tahle nahrávka skutečným odrazem tehdejšího Brennarova duševního rozpoložení, prožíval frontman Lake Of Tears neskutečně těžké období. Přitom však jde o masově nejpřístupnější (a vlastně téměř nemetalovou) nahrávku, jakou kdy Lake Of Tears představili. Klávesy se staly tak důležitou součástí hudby Lake Of Tears, že klávesista Christian Saarinen, který do té doby vypomáhal na koncertech, byl přijat jako stálý člen kapely. Bylo to poprvé a také naposledy, kdy se hráč na černobílé klapky zařadil jako pevná součást do sestavy švédských smutnilů. I booklet, vytvořený ze série pochmurných fotografií naznačoval, že tentokrát je u Lake Of Tears mnoho věcí úplně jinak. S „Forever Autumn“ tak vyvrcholila první etapa života Lake Of Tears, neboť doba, kdy se Brennare měl poprvé rozejít se svými spoluhráči, byla velmi blízko…
Skličující vláčný úvod v podobě mrazivě depresivního cella hostující Henrietty Schack, na který navazuje hypnotický motiv kláves, houpavá rytmika, čistý Brennareho hlas i gotická příchuť ve výborně melodii úplně neprozradí, že Lake Of Tears se vydávají na trochu jinou cestu. Ještě rychlejší a syrová „Pagan Wish“ s dokonalými a přitom nenápadnými aranžemi i nejvýraznějším náladovým vyhrocením, a parádně melodicky vygradovaná, masivně působící „Demon You / Lily Anne“, jež dokonale demonstruje, kterak emočně drtit pomocí v podstatě jemných nástrojů, by si do předchozí tvorby Lake Of Tears cestu našly snadno. Doomově vláčná „Hold On Tight“ s pochmurnou atmosférou připraví dokonale půdu pro jeden z vrcholů - titulní „Forever Autumn“, která s plačtivou náladou, akustickou kytarou, jemnou smyčcovou příchutí a zklidňující sametovou melodií úžasně nevtíravě hladí po duši. Špetku úlevy z bezútěšnosti přinese jemná instrumentálka „Otherwheres“, s každou další písní však Lake Of Tears na jemných melodiích zabředávají do čím dál většího smutku, až k „To Blossom Blue“, která za pomoci akordeonu, tklivé sólové kytary, textu plného zmaru a nenásilné sentimentální nálady, vláčným tempem spěje do podivné nicoty, ve které vás důvěrně obejme studená deprese…
„Smutek a neštěstí jsou hluboké emoce, které pomáhají tvořit“ , měl na adresu alba „Forever Autumn“ pronést Danniel Brennare. A „Forever Autumn“ je v metalovém světě (i když z jeho hranic docela systematicky utíká) jednou z nejsmutnějších desek vůbec. Po předchozích albech mohlo být pro příznivce Lake Of Tears docela obtížné naladit se na aktuální výraz kapely, ale to nic nemění na tom, že Lake Of Tears (i důsledkem následujících událostí) vytvořili jedno z nejlepších a nejdůležitějších alb svojí diskografie.
„So, the season of the fall begins…“
|
