Polovina devadesátých let zastihla Chucka Schuldinera v nebývalém tvůrčím rozpuku a hráčské pohodě. Jeho vývoj od zapřisáhlého death metalu k progresivní metalové hudbě s důrazem na muzikantský rozvoj, byl v této době až hmatatelný. Po našlapané „Individual Thought Patterns“ přišel čas dokončit přerod – vzniklo další přelomové album „Symbolic“.
Rytmická sekce měla zůstat zachována, ale při přípravách na desku se basákovi Di Giorgiovi narodilo první dítě, což nemohlo s Chuckem, zapáleným do příprav dalšího alba, fungovat. Zvlášť, když se mělo nahrávat u Jima Morrise, se kterým se floridský frontman domluvil na tom, že deska bude vypiplaná od začátku do konce a nebudou se brát v potaz žádné ústupky. Zkrátka a dobře bude výsledek na albu tím nejlepším, jaký se mohl v tu chvíli a v té sestavě dosáhnout. Daleko od pravdy pánové skutečně nebyli…
„Symbolic“ je logickým vyústěním Chuckovy cesty k melodickému metalu. Hned úvodní plíživý zlověstný riff předznamenává, že tady se budou dít věci. A taky že dějí. Šestiminutová titulka nabídne hned tři hlavní motivy, spousty nádherné kytarové práce, rychlá tempa a melodické vsuvky, organicky zakomponované do celé skladby. V podstatě tedy to, co se děje po celou stopáž desky. Skladatelsky se jedná o výjimečný kus s rafinovanými tvrdými výstřelky, chytlavými melodickými party a patřičně uhrančivým Schuldinerovým projevem, který si tentokrát dává záležet na každém prezentovaném slovu a společně s propracovaným instrumentálním doprovodem rozráží dveře metalu dokořán.
Dominantní je na „Symbolic“ celková atmosféra, jež se dá označit díky nádherným kytarám a textům za jakousi existenciální, filozoficky zabarvenou sondu do temné a niterné duše umělce. Dosud se jedná o zatím nejemocionálnější album, které svou technickou precizností, komplexností a zároveň chytlavostí přeskakuje veškeré mantinely související s death metalem jako takovým. Pasáže v „Empty Words“, „Sacred Serenity“, „Crystal Mountain“ nebo „Without Judgment“ lze směle zařadit mezi to nejdospělejší a hudebně nejzajímavější, co je možné od Death v jejich diskografii slyšet. Přesto je páteří alba stále agresivní a rychlá rytmika, která stmeluje všechny melodické a harmonické kundrlinky, prostupující každou skladbou. Už vzpomínaná titulní skladba nebo geniálně gradující interval v „Misanthrope“ budiž důkazem.
Chuck Schuldiner přerostl death metal. V této škatulce se ošíval již na albech dřívějších, ale až tady skutečně roztáhl svá kreativní skladatelská křídla a jal se vydávat tvrdou a rychlou metalovou hudbu inovativním způsobem. Nechybí mu obrovský cit pro melodii, chytlavost, hitovost, naléhavost s emocionálním nábojem, a to vše zabalené do typické brutální našlapané a technicky propracované progresivní rytmiky. Vše ladí, dýchá a krásně se doplňuje přesně dle skladatelských not hlavního principála.
Death dosáhli pomyslného vrcholu a Chuck se v novém stylu cítil jako ryba ve vodě. Tím spíš už ho nálepkování a škatulkování „kmotra death metalu“ a srovnávání s ostatními deathmetalovými novinkami stále více unavovalo a postupem času i uráželo. Závěr turné k „Symbolic“ už byl pro všechny přítomné utrpení – Chuck se rozhádal s vydavatelem a již dávno se viděl jinde…v jeho hlavě se totiž zrodil projekt Control Denied a Death se po „Symbolic“ de facto rozpadli. Na vrcholu, chtělo by se dodat.
|
