Death se po turné k desce „Symbolic“ rozpustili a Chuck Schuldiner naplno rozjel projekt Control Denied. Měl to být jeho splněný sen a tečka za cestou k progresivnímu metalu, ke kterému minimálně od desky „Human“ soustavně směřoval. Láska k power metalu 80. let, čisté vokály a progresivní cítění – to byly ingredience, které lídr čerstvě rozpadlé deathmetalové formace akcentoval. Jenže Chuck míní a vydavatelé mění.
Boční projekt floridského kapelníka dlouho sháněl vydavatele, který by prvotinu zaštítil a hlavně zafinancoval. Progresivní metal s čistým vokálem nebyl to samé jako další řadová deska zavedené kapely, jež má mezi fanoušky a kritiky extrémního metalu výsadní postavení. Když se ještě k tomu všemu přičetl faktor Chuckova podrážděného chování a komplikovaná spolupráce v podstatě s kýmkoliv, šel umělecký záměr stranou. Chucka nakonec zachránilo až renomované vydavatelství Nuclear Blast, které přišlo s prohlášením: zafinancujeme prvotinu Control Denied, ale chceme ještě jedno album Death. Chuck souhlasil a začal formovat novou sestavu na poslední album floridské smečky s názvem „The Sound of Perseverance“.
Shannon Hamm a Richard Christy byly již naverbováni ke Control Denied, a na basu zaskočil Scott Clendenin. Chuck měl již s těmito pány dodělané skoro celé album, ale Nuclear Blast rozhodlo jasně: první bude řadovka Death, až potom váš nový projekt. Zvítězil tak čirý pragmatismus, když skladby „Bite The Pain“, „Spirit Crusher“, „Story to Tell“, „Voice of the Soul“ a „Moment of Clarity“ nakonec zakotvily na posledním albu Death namísto prvotiny Control Denied, ke kterému byly primárně určené. Je tedy naprosto logické, že Chuck chtě nechtě vytvořil můstek mezi svou domovskou kapelou a projektem, jenž vyplynul z touhy vymanit se ze své původní tvorby. A to by nebyl Chuck Schuldiner, aby se opět nepředvedl v nejlepším světle…
„The Sound of Perseverance“ mistrně kombinuje zavedené principy floridské smrtky, smíchané s touhou po klasickém heavy/power metalu s důrazem na progresivní notu. Výsledkem je nejen opět silné album plné nezapomenutelných momentů, ale také další, trochu jiný odstín řadové desky, kompletující už tak pestrou škálu diskografie Death. Na finální placce je ke slyšení hned několik ikonických momentů, o které se starají hlavně „zpívající“ kytary – „Bite the Pain“, „Story to Tell“, „Flesh and the Power It Holds“ a hlavně instrumentální „Voice of the Soul“ (která by klidně mohla trvat donekonečna) se můžou směle zařadit mezi ty nejlepší kousky v historii kapely.
Deska ovšem není úplně bezzubá a dokáže i tnout do živého. Především úvodní šleha „Scavenger of Human Sorrow“ perfektně navazuje na předchozí „Symbolic“ v tom smyslu, že nechává dostatečně vyřádit všechny instrumentalisty a dát jim tolik prostoru, kolik si zaslouží. Bicí, basa a kytara mají často velice silné sólové party, které si mezi sebou hravě a rafinovaně přelévají skrze celou nahrávku. Skladbám nabobtnala délka a díky nespočtu jednotlivých nápadů, čítajícím změny temp, rytmiky a koketování s dalšími subžánry, se klidně každá z písní mohla rozdělit do dvou i tří fungujících samostatných děl.
Menším zklamáním je paradoxně sólová kytara, která byla odjakživa velice výrazným prvkem v hudbě Death. Na této desce se kromě povedených dvojhlasů dočkáme však spíše napůl improvizovaných chaotických jamovacích vsuvek, které ne vždy vhodně obohatí nariffovaný spodek. Velkou otázkou je také přítomnost coveru „Painkiller“, jenž rozhodně nedělá originálu ostudu, ale na druhou stranu trochu rozpačitě zakončuje celou desku, která se atmosféricky uzavře ve výborné a vše vypovídající „A Moment of Clarity“.
Poslední album Death završuje cestu, kterou se Chuck Schuldiner od alba „Human“ ubíral. Cestu ke kořenům metalu s výraznou melodikou a s touhou posouvat své muzikantství stále dál a objevovat všechny možné vlivy, odstíny a esence tvrdé hudby. Nakonec se stal název, logo a žánrové zařazení floridské smečky natolik svazující, že se Chuck ocitl na konci této cesty, ze které nebylo úniku. Završení jedné z nejpestřejších a nejkvalitnějších diskografií v historii metalu nedělá kapele vůbec žádnou ostudu. Ba naopak, končí takřka na vrcholu sil.
|
