Lake Of Tears jsou velice osobitou kapelou, která má svůj nezaměnitelný a jedinečný styl, přitom ale v jejich diskografii jen obtížně najdete album, u kterého byste si předem mohli vsadit na to, jak bude znít. Sedmá položka s poetickým názvem „Moon And Mushrooms“ do této linie spolehlivě zapadá. I přes to, že melancholie jako obvykle převládající emoce ustupuje do pozadí, i přes to, že kapela dost důrazně zarazila narůstající dominanci kláves. Ty sice zůstávají důležitým elementem, ale kytary tentokrát hrají daleko důležitější roli, snad za to mohl i fakt, že pro toto jediné album se pravidelně hostující kytarista Magnus Sahlgren stal pevnou součástí kapely. Není pochyb o tom, že Lake Of Tears zůstávají sví. Může za to podmanivý Brennareho hlas, typická melodika i fakt, že na „Moon And Mushrooms“ kapela v podstatě sumarizuje všechny své dosavadní podoby do alba, které je přes svou rozmanitost velice soudržné.
A tak se spolu přirozeně proplétají protipóly v podobě agresivní nálady s návratem až kamsi ke kořenům, nepříliš daleko od syrových počátků s deathovou hrubostí v úvodní „Last Purple Sky“ s jedovatě výhružným Brennareho zpěvem, a silná, až romanticky posmutnělá melancholie v houpavé „Like A Leaf“, která nejenže vzpomíná na opus „Forever Autumn“, ale zároveň poskytuje výrazný prostor pro sympaticky staromilské Hammondy. K naprosto typickým a stoprocentně přesvědčivým kouskům lze počítat goticky ubrumlanou a přitom značně důraznou „Head On Phantom“, či depresivní a utahaně vyhrocené finále „Planet Of The Penguins“, tak útočně, provokativně a pichlavě jako v „Children Of The Grey“ Lake Of Tears nezněli snad ani v dobách svých obhroublých počátků. A téhle linie se Brennareho parta přidrží i v bonusové výpůjčce od Status Quo, „Is There A Better Way“ chytá až punkově oprásklou náladu.
Nejrozporuplnější položka diskografie kapely? Nebo naopak téměř ideální přehled toho, jakými stezkami si Lake Of Tears za patnáct let svojí existence prošli? Každý z těchto pohledů má své opodstatnění. A i když historie kapely nebyla ani do této chvíle procházka růžovou zahradou, těžké časy teprve měly přijít. Nahrávka „Ilwill“, obecně považovaná za nejslabší kousek z dílny Lake Of Tears, rozpad sestavy a opětovné solitérství Daniela Brennareho, který se musel potýkat i se závažnými zdravotními potížemi… Jako světlo na konci poměrně neradostného tunelu se může jevit letos v únoru vydané album „Ominous“, na kterém Daniel dokazuje, že svou jedinečnost, která se nejsilněji drala na povrch koncem minulého století, rozhodně neztratil.
|
