„Už nějakou dobu jsem chtěl, aby byli RAGE opět kvartetem, se dvěma kytaristy, jak jsme bývali v dobách „Black In Mind“ a „End Of All Days“, pronesl někdy v průběhu minulého roku frontman německých veteránů Rage Peavy Wagner. Že se v kapele chystá nějaká změna, se dalo vytušit z toho, že v rámci covidové uzávěry se do online koncertů nemohl zapojit kytarista Marcos Rodriguez, žijící na Tenerife a ke zbylému duu Wagner – Maniatopoulos se připojil nejprve Stefan Weber (ex-Axxis, Scanner), a chvíli po něm ještě Jean Bormann, čímž byl Peavyho záměr dokonán. Jak ukazuje novinkové album Rage „Ressurection Day“, zmínka o jedněch z nejsilnějších alb kariéry Rage v souvislosti s náborem nových sekerníků nebyla samoúčelná, Rage do svého nejmelodičtějšího období vklouzli velice snadno a elegantně, přitom však ani v nejmenším nerezignovali na svůj údernický výraz, tyto dvě složky dokonale vyvážili a po ne úplně nejsilnějších dvou posledních albech dokonale zvoleným titulem trefně charakterizovali svoji aktuální formu.
Po jemně nadýchaném symfonickém intru „Memento Vitae (Overture)“ najedou Rage na svůj tradiční agresivní výraz, přesto možná trochu překvapí (a stoprocentně potěší), jak hromově duní pestrá a velice akční Maniatopoulosova hra, při které se bicí občas stávají dominantním prvkem řady skladeb. Kytarové duo hraje velice efektivně a chytlavě, sekané riffy i melodicky nápaditá sóla znějí ohromně svěže a energická bruska ve frontmanově hrdle funguje jako za mlada. Přidejte k tomu úžasný nadhled, vyzrálost a nepřeberné množství zkušenosti a máte stoprocentní jistotu, že nekompromisní šlehy „Ressurection Day“, „Virginity“, „Arrogance And Ignorance“, či „Monetary Gods“, tvoří dokonalou symbiózu s melodickými skluzavkami „A New Land“, „The Age Of Reason“ a „Travelling Through Time“ (je až neuvěřitelné, jak elegantně a přirozeně do hudby Rage pasuje až taneční (!) lehkost a jak středověká nálada písně postupně nabírá hrubou halenu), a že dojemná balada „Black Room“ suverénně dává vzpomenout na skvělé časy s citovkami „All This Time“, či „Fanding Hours“.
Může ještě překvapit kapela, která má za sebou téměř čtyřicetiletou historii (započítáme-li i raná léta pod značkou Avenger), jasně rozpoznatelný osobitý styl a na kontě víc alb, než máte prstů na všech svých končetinách? Obsahem alba asi úplně ne, ale tím, že po další rekonstrukci sestavy z ní stříká snad ještě silnější entusiasmus, než tomu bylo před pěti lety po odchodu Victora Smolskiho rozhodně ano. Tohle je vzkříšení par excelence!
|
