Jakmile vyšlo „The Sound of Perseverance“, s plněním dohody bylo na řadě Nuclear Blast. To zaštítilo Chuckův projekt Control Denied, do kterého si z poslední sestavy Death dovedl bubeníka Richarda Christyho a Shannona Hamma, přičemž telefon zazvonil i u starého známého Stevea DiGiorgiho, jenž se s radostí zhostil basových partů. Tím posledním a nejdůležitějším členem se pak stal zpěvák Tim Aymar. „The Fragile Art Of Existence“ mělo zelenou.
Během nahrávání debutové desky si Chuck začal stěžovat na nesnesitelné bolesti vzadu na hlavě. Magnetická rezonance odhalila nádor na mozku, což byla zdrcující zpráva pro všechny zúčastněné – rodinu, spoluhráče, fanoušky. Při dokončování alba už byl Chuck v New Yorku na ozařování a veškeré schvalování finálního znění nahrávky probíhalo tím způsobem, že Steve Di Giorgio držel ve studiu na Floridě telefonní sluchátko u repráků, aby ho mohl otec zakladatel na nemocničním lůžku v New Yorku v bolestech a unavený tiše odsouhlasit. „The Fragile Art Of Existence“ se tak stalo prvním a zároveň posledním albem, na kterém se Chuck Schuldiner stoprocentně nepodílel od začátku do konce svou přítomností.
Albu se tak i kvůli výše zmíněnému incidentu dá přiřadit nálepka velice specifické nálady, která souvisí ruku v ruce s rozmanitým žánrovým uchopením. Z průniku progresivního metalu, staromilského heavy metalu a power metalu vznikla unikátní nahrávka, v níž se během pár písniček dostanete od Manowar přes devadesátkovou Metallicu až po Queensrÿche nebo Dream Theater s pocitem, že někde tam vzadu hrají muzikanti z Death. Deska je barvitá, různorodá a nabitá kreativitou, ale zároveň se občas objeví i nesoulad a nevhodná skladatelská zkratka či rozhodnutí. Zda a jak moc se Chuckova nepřítomnost ve studiu projevila či nikoliv už dnes nikdo neodhadne…Jistou porci supervize ale deska postrádá.
Rozkol ve vnímání jednotlivých skladeb zapříčinil zejména Tim Aymar a jeho čistý vokál, který často jede po svých kolejích a úplně se nenapojí na zbytek kapely. Přitom vokální linky jsou napsané velice dobře a plní svou funkci především v refrénech („Expect The Unexpected“, „What If…?“). Problém je v tom, že exponované části písní se vyřeší vždy buď vysokým ječákem („Consumed“) anebo nějakým jalovým efektem („The Fragile Art Of Existence“). Ani jedna z možností není ideálním řešením. Zvlášť, když Chuck mohl přispět i svou troškou do mlýna. V té době ovšem nechtěl mít s vokálem nic společného a soustředil se jen a pouze na kytaru.
Instrumentální složka je opět plná překvapení, a byť se tentokrát jedná o složitý a soustředěný poslech, časem se deska nádherně otevře a vyzývá posluchače k objevování vrstevnatých nánosů metalové promyšlenosti, opepřených geniálními individuálními výkony jednotlivých muzikantů. Ať už se jedná o „refrén“ v „Breaking The Broken“, bridge v „Expect The Unexpected“, kousavé riffy ve „What If…?“ nebo luxusní zpomalení ve „When The Link Becomes Missing“, vždy lze v písničce počítat s několika kotrmelci a střídáním nálad. Deska jede nekompromisně kupředu a bohužel občas převálcuje stále se snažícího Tima Aymara, který vedle progresivně zabarvených riffů a rytmických vylomenin prostě a jen koexistuje a občas narušuje promyšlenou instrumentální lajnu.
I přes všechny peripetie se debutové album stihlo vydat v roce 1999 a Chuck na nic nečekal a začal skládat materiál na další desku s pracovním názvem „When Man And Machine Collide“. Demonahrávky, které kolují na internetu, jasně prokazují, že Chuck by Control Denied opět vyvíjel po svém a posouval kapelu v obdobném duchu, jako to celá devadesátá léta systematicky dělal s Death. Kam až by materiál Control Denied sahal, to se dnes nikdo neodváží říct. Ke konci roku 2001 se totiž Chuckovi přitížilo a 13. prosince téhož roku vydechl naposled.
Jeho skon v pouhých 34 letech znamenal velkou ztrátu nejen pro metalovou obec, ale pro hudební svět obecně. Chuck jakožto kytarista samouk (!) byl především stále se vyvíjející muzikant, který nekompromisně prosazoval svou autorskou vizi před sázkou na jistotu a kráčel si svou vlastní cestou. A to je ten nejlepší možný odkaz pravého hudebníka. Tím spíš, když každé jeho dílo znamenalo vždy nezapomenutelný zážitek.
|
