Novou dekádu otevřeli QUEEN deskou, která tvoří něco jako most mezi předešlým hard rock obdobím a pozdějším popovým. Ačkoliv už zde můžete art rockový nádech hledat zcela zbytečně, tak starým fanouškům mělo stále co říct. To nejhlavnější ale je, že se na háček chytili i fanoušci nový a to je úspěch pro každou kapelu. Uspokojit staré a navnadit nové... Z dnešního hlediska bych právě „The Game“ označil za tu černou ovci, která mohla za budoucí výrazný příklon k popu. Tím samozřejmě nemyslím, že je nejslabší, síly má dost, ale právě tady se začalo koketovat se syntenzátory, písně se zjednodušovaly a komerční nádech byl jednoduše nepřeslechnutelný...
Desku otevírá klasická hitovka „Play The Game“. Nosný klavír, takřka nenápadná kytara, která báječně dotváří aranže a typické „queenovské“ sbory. Báječný je syrový nájezd před sólem. Výborná záležitost... Hodně špinavě zní „Dragon Attack“. Drzá a nesmlouvavá, taková je tahle pecka. Drsná basa a naprosto suché bicí, přišel čas na největší hit desky – „Another One Bites The Dust“. Právě ten suchý zvuk bicích může za to, že tahle věc na koncertech nikdy nezněla tak dobře jako na desce. Jestli bych něco pojmenoval temným boogie, tak bych vybral jednoznačně tento kousek. Nervozita a na druhou stranu neuvěřitelná lehkost a svoboda z ní čiší na míle daleko. Dělala mi dlouho problémy, ale nakonec jsem jí na kloub přišel. Klasická vzdušná a celkem nenápadná hitovka z dílny QUEEN je „Need Your Loving Tonight“. Na tyhle kompozice měla snad naše čtyřka továrnu. Ta lehkost, jakou podobné skladby předhazovali fanouškům, je až neuvěřitelná. Jestli jsem se po čase skamarádil s „Another One Bites The Dust“, tak „Crazy Little Thing Called Love“ u mě stále prohrává. Rock´n´Roll s Mercurym u kytary. Dnes klasika, ale já ho raději viděl za klavírem... Menší kýčovitostí může zavánět rychlovka s baladickým začátkem „Rock It“. Zacpěte si proto nos a poslouchejte. Je to jednoduše paráda a Roger Taylor za mikrofonem nám krásně připomíná čistě hard rockovou minulost, přesto hranou stylem osmdesátých let. Tuhle skladbu mám rád a neovlivní to ani brblající fanoušci. Nebyli by to QUEEN, aby na desce nebyla nějaká hodně odlehčená věc. „Don´t Try Suicide“ je přesně z této kategorie. Oproti podobně laděným kouskům z minulosti patří ale k tomu lepšímu... Můj pomyslný vrchol desky „The Game“ přichází překrásnou věcí „Sail Away Sweet Sister. Opět další kousek, který se ztratil v čase. Bohužel... Za zmínku stojí výborný zpěv Briana Maye. "Coming Soon" není moc výrazná skladba. Neurazí, nesrazí na kolena. To však dokáže závěrečná něžná záležitost "Save Me". Žádné oko nezůstalo suché a na světě byl další evergreen...
„The Game“ je výborná deska plná nadprůměrných a velice vyrovnaných věcí. U fanoušků je sice oblíbená, ale i tak se o ní dnes moc nemluví. Přiznám se, že i já poslouchám častěji jiné nahrávky královny. Ačkoliv je materiál silný, tak mi přijde, že jako celek moc nedrží při sobě. Stále to byl však vysoký nadstandart. Na nebi už ale bylo nepříjemné mračno...
|
