Je libo těžce oldschoolový black metal? Kapela Grab z Řecka ho nabízí vrchovatě. Otevírá svět, kde sedí na trůnu nejvyšší Satan, vedou se války za jeho neomezenou vládu a křesťané jsou napichováni na kůly jako divá zvěř. Kapela z Atén pokračuje v duchu toho, co započali kdysi Venom. Jenže Venom to hráli v době, kdy strašení něčím podobným nahánělo hrůzu, neboť se jednalo o nový prvek, do těch časů v hudbě neslýchaný. Byli za to pronásledováni puritánskými institucemi, hnáni před soud, jejich hudba byla na začátku osmdesátých let označena za závadnou a Cronos a jeho parta za nepřátele lidu číslo jedna. Podobný osud Grab určitě nestihne. Jednoduše nejsou Venom, i když by jimi asi být chtěli.
Na albu „The Inevitable Filth Of Mankind“ si zakládají. Je to jejich druhá deska, navíc po třináctileté pauze, ve které se kapela nacházela ve stavu klinické smrti. Jediným členem v hladových letech byl pouze frontman Wrath, čili Niklas Spanakis. Ten se ale spíše věnoval své druhé kapele Dodsferd, produkující prakticky stejnou, možná o trochu epičtější, ale podobně protikřesťansky založenou. Proč tedy Grab vstávají z mrtvých? Předně si Wrath našel spoluhráče, což nebyla v minulých letech samozřejmost. A pak také vyšla v roce 2018 kompilace „Typhus“, což kapelu vzkřísilo definitivně. Čtyřčlenná hydra vystrčila hlavu ze své nory, aby znovu dštila síru, sežehla svět ohněm pekelným a rozsévala sémě nenávisti. Místo toho se line čtyřicet let zatuchlý smrad nemytého Cronosova pozadí a z ohně zbyly jen vánoční prskavky.
Řízný black n`roll „Standing Breathless From A Structured Space“ otevře album v duchu punkových praktik, ale Grab v něm jen chrastí starými rezavými zbraněmi. Kdo se jich dnes lekne, vždyť zní, jako když mládě jorkšíra pouští hrůzu na vzteklého dobromana. Ovšem stylově je to znamenité. Kapela je v plné zbroji, nahuštěna militantními texty, provolávající slávu Satanovi, ačkoliv je to klišé z největších. Objevná samozřejmě není ani samotná hudba, pevně ustrnulá v osmdesátých letech, stejně jako hrubý, hektolitry piva a rakije prolitý Wrathův zpěv. Navíc si i polevuje v tempu, které je na hudbě Grab nejsympatičtější. „The Inevitable Filth Of Mankind“, „A Hollow Figure From The Past“ a „Altar Of Revenge“ plynou v líných tónech na plochách dlouhých minut, bez jediného záchytného bodu. „Evil Unbound“ sice kapelu pobídne do cvalu, ale i ten už je trochu kulhavý. A nebýt závěrečné „Our Star Of Chaos Shine Supreme“ mohlo jít o docela slušný propadák. Tento zářivý vrchol alba si velmi dobře umí pohrát s atmosférou. Dotýká se chladu norského black metalu, nechybí mu epické elementy, čímž se odlišuje od podprůměrného zbytku desky.
Kam s tím? Kdo to chce poslouchat? Na své si přijde opravdu jen staromilec, pokud mu nevadí nepůvodnost a neoriginalita obsahu. Black metal se dnes hraje jinak. Se starou zbrojí už nikdo díru do světa neudělá, když jáma pekel byla objevena mnohem strašnější a krvavější. Návrat Grab má smysl jen pro těžký řecký underground. Takhle to ale kapela asi chtěla, protože po hospodách a klubech v Aténách se jistě ještě najde dost těch, kteří si u piva zahulákají své „Hail Satan!“.
|
