Holandsko je země známá mírným podnebím, ale i přesto se v ní může hrát studený doom metal. Podobně studený jako je název kapely – Extreme Cold Winter. Tváří jako nová parta, ale v rodokmenu má datum vzniku psaný rok 2009. Ale až nyní se odhodlala k natočení debutového alba, jemuž předcházelo EP „Paradise Ends Here“ z roku 2015. I to sázelo na nejchmurnější doom metal, spojený s gotickým metalem a vyrostlý z kořenů deathmetalové evoluce začátku devadesátých let. Tím je posluchači nabízena paralela s prvními alby britských Paradise Lost, protože Extreme Cold Winter právě v nich spatřují velkou inspiraci. Tato díla mají dodnes svou kvalitu a jako inspirační zdroj rozhodně nemusí být k zahození. Jenže tak jednoduché to není.
Extreme Cold Winter hrají nejklasičtější doom metal začátku devadesátých let. To může být pozitivum, dá se mluvit o čistotě stylu a uctívání vlastních kořenů, ale zároveň to může být i negativum, protože kapela se odsuzuje k tomu, že bude znít zastarale. Extreme Cold Winter si mezi těmito póly vybrali zlatou střední cestu. Jako zkušení muzikanti mají kořeny zmáknuté do nejmenšího detailu, ale uniká jim jakýkoliv progresivní prvek. Debut „World Exit“ je nejtypičtějším a nejukázkovějším doommetalovým albem. Bez příkras, bez pohledů stranou, ale i bez větší invence. Deska se převaluje v líných tempech, v nichž jsou dominantní zhutněné kytary a deathmetalový zpěv. Typicky konzervativní přístup, zavrhující vývoj, jakým doom metal prošel od devadesátých let do současnosti. Deska je tak určena starým žánrovým fanouškům.
Špatné dílo to však není. Má podmanivě chladnou atmosféru, těžící z lůna zasněžených lesů, kde panuje dusivé bezvětří a v husté mlze se nepohne ani ta nejmenší větvička na stromě. Je to sevřená a pevná nahrávka bez vrcholů, o hitových místech ani nemluvě. Přesto má vlastní kouzlo. Víc než o samotných skladbách je o studené až mrazivé atmosféře. Do tvrdých riffů, inspirovaných Black Sabbath, často vstupují melodické kytarové vyhrávky, prosvětlující nepropustnou hráz instrumentů jako právě padající čistě bílý sníh. Nejdále v tomto jde „The Sea Taketh“, tak melodická, až jí je chlíveček doom metalu malý. Je to jediné místo na desce, kde kapela pookřeje a nabídne přívětivější tvář, přelévající se do klavírního intra v následující „Pharmakia“.
„World Exit“ je určena hlavně ortodoxním doommetalovým fanouškům, zuby nehty lpících na tradičním zvuku. Když k albu bude posluchač přistupovat tímto stylem, dostane nadprůměrnou desku. Jestliže se ale na ní bude hledat jakýkoliv pokrok, může dojít i ke zklamání a tím nejlepším na albu bude jeho působivý obal.
|
