Při vydání debutu "The Darkest Room" zařadila firma AFM Records Švédy Manimal do škatule "power metal". Je to označení zavádějící a úplně s ním nesouhlasí ani samotní hudebníci. Kytarista a hlavní autor Henrik Stenroos poslouchá rozdílné metalové žánry, jeho favoritem je ale evidentně tradiční heavy metal ve stylu Judas Priest a Accept. Odkaz těchto veličin pozvedají Švédové s každým svým albem a novinka "Armageddon" v tomto ohledu není výjimkou.
Obal i titul aktuálního záseku čpí zlověstností, a kdyby to náhodou někomu nedocvaklo, má zde úvodní song s názvem "Burn In Hell". Prolínají se v něm hororové prvky - jež si Švédové při skládání nového materiálu vůbec oblíbili - a těžké riffy, které se přelévají jako voda ve vaně, ve které právě provedla krvavou očistu hraběnka Báthory. Výborný zvuk dodává skladbě zvonivou dominanci, o intenzivní napětí se pak bezpečně stará Samuel Nyman, jehož vokály opět povyšují švédské tradicionály na vyšší level. Ať už se totiž Stenroosovo skladatelství tváří jakkoli osvíceně, ve výsledku jde hlavně o záležitost pro fanoušky starého poctivého heavy metalu.
Kosmetické prvky, které zkrášlují tuto hudební tvář, nicméně nejsou zcela zanedbatelné. V souladu s temnějším vyzněním nahrávky nepřekvapí thrashové vstupy ani groovy prvky, nejvíce znatelné v kusech "Slaves Of Babylon", respektive "Path To The Unknown", případně obecně nanášená špetka moderny. Všechny podobné motivy ale víceméně plní jeden úkol, kterým je kontrastní hra temnoty se světlem. Švédové ani tentokrát nechtějí být nemilosrdnou autoritářskou elitou a své hudební kroky zjemňují buď sóly nebo melodickými nápěvy a refrény. Takové momenty (za všechny jmenujme líbivé chorusy skladeb "Slaves Of Babylon" a "The Inevitable World") znamenají působivé odlehčení urputné kytarové hry, jež občas vykazuje silnou generičnost, a zároveň mohou být vstupní branou pro daleko širší metalovou obec.
|
