Je příjemné být oddaným fanouškem nějaké kapely, aktivně sledovat dění kolem spřízněného spolku a postupně s jeho muzikou stárnout. Smutnější situace nastává, když takový interpret nezveřejní dlouhé roky žádné album. Švédská Insania vydala čtyři skvostné studiovky, pak se ale její hudebníci rozhodli, že se místo slibně rozjeté kapele budou věnovat rodinám. Psal se rok 2007 a tehdy nemělo jít přímo o rozpad Insanie, jenže jak roky plynuly a pořád se nic nedělo, přestávali fanoušci věřit, že se od tohoto mimořádného uskupení ještě dočkají čehokoli nového. Chtělo to obrovskou dávku trpělivosti a zaříkání, u někoho možná došlo i na modlení, vše se ale nakonec v dobré obrátilo a severská parta se v roce 2021 vrátila na melodickou scénu.
Pánové za tu dobu něco ztratili na hlavě a něco přibrali v pase, tohle ale fandové určitě řešit nebudou. Daleko důležitější je situace uvnitř kapely a s tím spojené tři otázky: hrají Švédové ve stejné sestavě? Byla zachována náklonnost k melodickému power-speedu a dřímají ještě v mozkovnách autorů výjimečné skladatelské buňky? Odpovědi jsou následující: ano, ano a víceméně ano. To první nebylo dlouho jisté, zpěvák Ola Halén se nechal přemluvit až dodatečně a šlo skutečně o zásadní rozhodnutí, neboť bez něj by to zkrátka nebylo ono. Druhá záležitost je až nečekaně jednoznačná - na novém albu s podivuhodným titulem "V (Praeparatus Supervivet)" se rozhodně neexperimentuje. Švédové se nenechali svést vábením moderních trendů a zůstali tvrdohlavě věrní původním stylovým vzorcům. Lze to brát jako úctu a poděkování směrem k fanouškovské základně, která musela na novinku čekat dlouhých čtrnáct let, po jejichž uplynutí určitě nikdo nechtěl poslouchat nějaké progresivní či synťákové eskapády.
Zaplaťpánbů za tuto hru na jistotu, jakkoli je vykoupená několika drobnými nešvary. V nových skladbách už nelze identifikovat čerstvý vítr a automatickou lehkost alba "Agony - Gift Of Life", která posunula tvorbu kapely o krok vpřed, aniž by popřela svrchovaný melodický základ předešlých třech zápisů. Pátá fošna je jakýmsi průsečíkem těchto dvou směrů, časově velkorysým retrospektivním ohlédnutím (album má více než hodinu), jež ale nenabízí nic moc navíc, o nějakém sevřeném konceptu nahrávky nemluvě. Skladatelská pupkatost se projevuje v pohodlném drhnutí osvědčených postupů, a když už přece jenom dojde ke snaze o jakýsi progres, nedopadá to dvakrát slavně. Nádhernému rozjezdu "Like a Rising Star" např. přistřihne křídla možná ambiciózní, jinak ale zbytečně utahaná mezihra, která v podstatě popírá úvodní a závěrečnou část písně.
Dokonale působí rozjezd alba v podobě titulního songu a hlavně navazující skladby "Solur", která skóruje bridgem i sólem, ale především melodramaticky vyvýšeným refrénem. Spojení průzračných melodií a rychlosti je příjemně časté, třešní na dortu je potom hlas stále výtečného Ola Haléna, kterému tentokrát vydatně sekunduje Dimitri Keiski, jenž měl být původně jediným zpěvákem alba. Návratem Haléna se naskytla možnost zdynamizovat vokální stránku nahrávky, což švédská parta víceméně využila, jakkoli mně osobně bude vždy bližší čisté Halénovo volátko, nežli nakřáplý a technicky ne tak dokonalý hlas Keiskiho. Zpěváci většinou jedou sami na sebe, o to víc působí duet ve finálním kousku "The Last Hymn to Life", jenž bohatě nasává inspiraci z předešlých fošen a celkem dost je také kopíruje. Jde však o "autokrádež" úmyslnou a přiznanou, neboť nové album má sloužit především jako nostalgické ohlédnutí a zároveň připomenutí, že Švédové ještě neřekli poslední slovo. Jen by to - z pohledu metalografie - chtělo mluvit o něco rychleji.
|