Ještě se najde někdo, kdo spojení diskotékových rytmů a metalových kytar vnímá jako totálně slepou vývojovou větev? Pokud ano, předpokládám, že ani třetí album adrenalinových Beast In Black „Dark Connection“ mu tohle přesvědčení nevyvrátí. I přes to, že Beast In Black jsou jedni z těch, kteří tuhle fúzi zvládají nejpřesvědčivějším způsobem. Důvodů k tomu je několik. V první řadě famózní pěvec Yannis Papadopoulos, který by se svým variabilním hlasem dokázal zřejmě udělat dobrodružství i z daleko usedlejších stylů. V druhé řadě ohromně chytlavé melodie a tak intenzivně vlezlé refrény, až u řady z nich zjistíte, že se vám vlastně líbí. V neposlední řadě spolehlivě funguje i našlápnutá intenzita, která zaručí, že tuhle muziku nepřeslechnete.
„Dark Connection“ se vyplatí vzít odzadu, kam Beast In Black umístili dvě coververze. Jde sice jen o přidanou hodnotu (a navíc ne zcela přesně vypovídající veličinu) k vlastnímu výživnému základu, ale pokud v něčem Beast In Black překonali svoji dosavadní tvorbu, tak právě tady. Výborně provedená výpůjčka od Manowar „Battle Hymn“, na které má hlavní zásluhu Papadopoulosův hlas, by se ještě čekat dala, ale sáhnout po Jacksonově „They Don`t Care About Us“ svědčí o velmi silném sebevědomí. Metalová kapela, opírající se o disko vlivy, sáhne po mistrovské popové skladbě a udělá z ní zcela svébytně znějící a dokonale pulsující fúzi všech těchto zdrojů. A paradoxně si trochu hodí polínko pod nohy, protože je to nejlepší položka celého menu.
Ve světle téhle pecky je trochu zavádějící posuzovat předchozí dění, ale konstatování, že Beast in Black patří k nejsilnějším žánrovým tahounům, se přece jen potvrzuje i ve vlastních skladbách. Nebudu tvrdit, že ve všech jedenácti, protože přes veškerou variabilitu, proměnlivost a zvraty v jednotlivých písních se nálada desky postupně slévá do jedné bušící disko-metalové koule, v níž kytary leckdy nehrají hlavní roli a rytmika sází na taneční (byť velmi důrazně podané) rytmy. Každá ze skladeb by mohla být singlem (nejvíce by tahle pocta slušela „Moonlight Rendezvous“ nebo „My Dystopia“, které díky trochu střízlivější a méně halasné formě z nahrávky lehce vyčnívají), u žádné z nich však nebudete mít pocit, že by Beast In Black řekli třeba jen o jediné písmenko víc, než na minulé desce.
Kam dál po téhle žánrové stezce? Snad na další desce Beast In Black aktuální stín podezření, že na autorském setrvačníku míří do slepé uličky, dokáží rozptýlit.
|
