To, že reklamní hlášky vydávajících firem jsou cíleně stavěny tak, aby v záplavě nové muziky, která se na nás bez ustání valí v podstatě každý den (aby většina z ní vzápětí skončila v černé internetové díře), posluchače alespoň zlehka zatahaly za rukáv, je jasné. To, že tuhle snahu firmy leckdy totálně přepálí, je také známá věc. Když si však o španělských Phoenix Rising přečtete, že druhé album (byť po peripetiích s názvem se fakticky jednalo o debut) kapely s názvem „MMXII“ ohromující kritiky stavěly tvorbu kapely na roveň Rhapsody či Sonaty Arcticy, nelze snahu vydávajících Wormholedeath chápat jinak, než jako medvědí službu. Aktuální deska „Acta Est Fabula“ své kouzlo bezesporu má (a s hláškou, že se deska má stát nejambicióznějším dílem španělské pětice, souhlasit lze), nicméně tohle srovnání silně pokulhává. Částečně stylově, ale hlavně kvalitativně.
Na Phoenix Rising je ohromně sympatická jejich určitá naivita. Nechci tvrdit, že jde o znak typický pro kapely z Pyrenejského poloostrova, ale právě v těchto končinách na podobný výraz (nebavíme se kapelách typu Dark Moor, či Vhäldemar, které s power heavy špičkou směle koketovat mohou) není až takový problém narazit. A svým způsobem exotická španělština, na kterou Phoeix Rising sází, hlavním důvodem není. Tady za to může určitá kompoziční jednoduchost, autorská prostota a nekomplikovaný výraz snaživého křiklouna Miguela Gonzálese. Přitom Phoenix Rising jsou poměrně barevní v rámci skladeb i použitými prostředky, nebojí se měnit náladu i tempo, nemají strach zavadit o lidové motivy, natáhnout ruce po lehké symfoničnosti, není jim cizí epičnost. To vše je naprosto přirozeně naroubované na kombinaci chytlavých melodií a vysoké rychlosti. Elegantně nadýchaná „El Doblón de la Muerte)“, či kvaltovka „Achterhuis“, okořeněná ostrým zpěvem hostující Eleny Aznar jsou v desítce skladeb přímočarého power metalu těmi nejsilnějšími háčky, jejich náskok před ostatními položkami náladově velmi konzistentní nahrávky jen nepatrný.
Svým způsobem je všechno na správném místě a věřím tomu, že příznivce rychlosti a melodií Phoenix Rising pobaví. Jen z desky kouká jakási bezelstnost, prostota a snaha se přiblížit třeba těm zmiňovaným Rhapsody, která naráží na to, že zatímco společenství Lucy Turilliho a Alexe Staropoliho malovalo lehkým štětcem mistrovské obrazy, jejich španělští kolegové stejný motiv vytváří prostým skládaním puzzle se stejným motivem. K jejich cti nutno dodat, že s počtem dílků, které mají k dispozici, by si začátečník asi neporadil.
|
