Italský hudebník Alex Staropoli se nenechal zaskočit odchodem stěžejních spoluhráčů, ke kterému v Rhapsody docházelo v průběhu uplynulých let. Zlanařil zpěváka Giacoma Voliho a chvíli na to se svojí partou vydal první díl konceptu "The Nephilim´s Empire Saga". Ten se setkal s vřelým přijetím od posluchačů i kritiků, a proto nebyl důvod otálet s druhým pokračováním, jež dostalo do vínku titul „Glory For Salvation“. Není tedy překvapením, že na novém albu zůstal kámen na kameni, počínaje téměř totožnou sestavou, přes způsob skládání až po zvukovou produkci.
Se soundem Staropolimu opět pomáhal Sebastian "Seeb" Levermann (Orden Ogan) a je trochu škoda, že nedošlo k posunu od syntetického vyznění k přirozenějšímu produkčnímu modelu. Největší slabinu i nadále tvoří bicí s neživotným škopkem a pronikavou šlaufkovou hajtkou. Nejsilnějším bodem naopak zůstává Voliho zpěv a vokální linky, které pro něj Staropoli napsal. Tedy nejen pro něj, ale tako pro všechny, jež se postarali o doprovodné vokály a sbory. Hudba Rhapsody i díky tomu zůstává patřičně epická a teatrální, tedy přesně taková, jakou fanoušci kapely vyžadují.
Album neobsahuje intro a ničemu to nevadí. Významné orchestrace při vstupu úvodní skladby "Son of Vengeance" tuto úlohu plně zastanou, vzápětí nastoupí vícehlasy a neunáhleně vrstvené plochy, ve kterých se zračí kvalita a dostatečná osobitost Staropoliho autorství, jež zároveň nepopírá ducha, kterého do kapely vnesl Luca Turilli (naopak jej často sympaticky připomíná). Na rozvážnější úvod je třeba navázat svižnějším tempem, což plní skladba "The Kingdom of Ice", v níž sice nejprve zaskočí úsečně rytmizované sloky, pak ale přijdou výrazné melodické hrátky, se kterými je radost pobejt. Titulní kousek startují poněkud překvapivé AOR klávesy, zbytek písně už představuje Rhapsody v nejklasičtějším možném kabátě, jenž znamená osvíceně uvolňovanou dramatizaci, chytlavý chorus s vrstvenými vokály nebo krásné „Turilliho“ sólo.
Následuje lehký kvalitativní úpadek, do kterého spadá porce nezajímavého irského folku v "Terial the Hawk" nebo vlekoucí se instrumentace v nejdelším kousku "Abyss of Pain II". Počínaje songem "Infinitae Gloriae" se Italové opět zvednou a přijdou s atraktivními refrény i pasážemi nabytými pozitivitou a filmovým nádechem (ačkoli v "I´ll Be Your Hero" opět slyšíme zbytečné AOR prvky), případně s tklivou stavbou písně "Magic Signs", ve které Voli doslova kraluje. Tento kousek se Italům opravdu povedl, což je v pořádku, horší je dvojitý nášup téhož songu, který stojí v závěru nahrávky (jednou v italské, podruhé ve španělské verzi). Čeho je moc, toho je příliš. Jinak ale Staropoliho spolek podruhé v řadě překvapil a nabídl několik velkolepých powermetalových melodií. Je ovšem škoda, že se nikam neposunula zvuková produkce, jejíž počítačová umělost přece jenom výsledný dojem o kus sráží.
|
