Někdy se vyplatí vsadit na nejistotu. Jak říká frontman Tomáš Fofonka, ta by měla být nejzásadnější emocí právě vydaného debutového alba „Shades Of Depression“ formace The Last Bad Day ze Rtyně v Podkrkonoší. Tahle sázka na nejistotu kapele vychází – jako posluchač nemáte do poslední chvíle jistotu, kam vás jednotlivé skladby zavedou, co The Last Bad Day vytáhnou v dalším kousku, jestli tahle povedená deska od kluků, kteří ještě neopustili školní lavice, udrží svoji poměrně vysoko nasazenou laťku až do samotného finále…, a z nejistoty se pomalu stala jistota, že „Shades Of Depression“ nebude v mých závěrečných bilancích toho za letošní rok nejpovedenějšího chybět.
Kdo jsou The Last Bad Day, můžeš vaši kapelu blíž představit?
Jsme parta dlouholetých kamarádů, taková rodina. Jsme mladí, ale máme velké ambice. Vlastně myslím, že už bez sebe nemůžeme úplně být. Táhneme za jeden provaz a snažíme se splnit si společný sen.
Vaše muzika je poměrně obtížně zaškatulkovatelná. Když se někdo zeptá, co vlastně hrají TheLast BadDay, jakou dostane odpověď?
Neradi se škatulkujeme. Nechceme hrát podle nějakých vzorců, jak zapadnout do nějakého stylu. Chceme hlavně hrát hudbu, která nás baví.
Původní název kapely byl Arabica. Na vašem novém albu je skladba „The Last Bad Day“, ve které zpíváte „We are The Last Bad Day“. Co vás vedlo ke změně názvu a co bylo dřív, skladba nebo název kapely? Co jste touto změnou chtěli vyjádřit?
Arabica byl jen prvotní nástřel. Tehdy kapela ještě ani nefungovala. Chtěli jsme něco lepšího a originálnějšího. The Last Bad Day splňovalo naše nároky na melancholický název. Protože jsme chtěli název, který bude trochu definovat směr naší hudby, který je laděn do ponuré atmosféry. Svým způsobem je název ironií, kdy nám dává jakousi nesmyslnou naději na lepší zítřky. Skladba The Last Bad Day vznikla až později a jedná se spíše o takový úvodní song. Chtěli jsme něco jednoduššího a úderného pro začátek. Skladba krásně vyjadřuje ironii svého názvu a celkově celý směr, kterým se, hlavně lyricky, chceme albu prezentovat. We Are The Last Bad Day nějak říká, že my jsme nová naděje.
Jako řada jiných kapel jste začínali hraním coverů, co bylo hlavním impulsem k tomu pustit se do vlastní tvorby?
Covery byly dobré na rozehrání a sehrání. Ale už od začátku jsme chtěli tvořit svoje věci. Měli jsme touhu dělat vlastní tvorbu a covery nás přestaly bavit a naplňovat.
Chtěli jsme se co nejdřív dostat do pozice našich vzorů a tvořit něco svého. Prvním impulsem byl asi pokus o první skladbu, když jsme zjistili, že i když ta píseň není tak dobrá jako naše oblíbené songy, nebo jak jsme si představovali, tak nás naplňuje mnohem víc, protože je naše. Můžeme prozradit, že tou první skladbou, i když dnes zní znatelně jinak a možná už bychom ji ani nepoznali, byla píseň „Less“.
Můžeš blíž představit vaše album „Shades Of Depression“?
Jelikož jsme dost mladí, tak jsou na albu znát prvky “emo” kultury. Písně vesměs pojednávají nejen o našich problémech, ale zároveň zde řešíme i témata víry a společnosti. Chtěli jsme vystihnout všechny aspekty, můžeme říci odstíny, dnešní zdeptané doby. Čemuž i dost pomáhá žánrové rozpoložení alba, každá píseň pojednává o něčem jiném a zároveň zní jinak. Skladby často vycházejí z našich zkušeností, je to takový náš odraz. Přesto jsme nechtěli být nikde konkrétní, a proto jsou skladby dosti lyrizované, aby se v nich mohl najít každý.
Desku jste natočili ve studiu Dark Chambers Sounds s Petrem Skalou (Sebastien). Proč padla volba na tohle studio a jak jste s výsledným zvukem spokojeni? Měli jste už předem jasno, jak by měla deska znít, nebo výsledek vznikal až při práci ve studiu?
Můžeme říct, že ze začátku to byla naše jediná možnost, protože jsme o nikom jiném nevěděli. Ale jsme za to neuvěřitelně rádi, protože kdybychom to udělali jinak, kdo ví, kde bychom byli. Petr nás doslova zachránil. Protože on není jen někdo, kdo nám nahrává hudbu, ale je ve skutečnosti už člen skupiny. Dá se tedy říct, že se jednalo o jednu velkou náhodu, která byla ale tím nejlepším, co nás mohlo potkat. Můžeme říct, že i teď je to pro nás jediná možnost, protože si neumíme představit dělat to někde jinde. Petr je vynikající muzikant a na celém albu má velký podíl. Jelikož jsme vůbec nevěděli, jak to vlastně funguje, asi jako každý, kdo začíná, Petr nám všechno vysvětlil a dost věcí nás naučil.
Se zvukem pořád pracujeme, hledáme společnou cestu, k nějakému vlastnímu soundu, s čímž nám Petr neuvěřitelně pomáhá. Samotný sound desky vznikal tak nějak postupně, ale v půlce alba jsme měli jasno, jak asi bude znít výsledný materiál.
S ohledem na věk členů kapely mě hodně překvapila závěrečná skladba „1938“, tím, že jde o skvěle zpracované velmi silné téma. Čím vás oslovilo takhle pohnuté období našich dějin?
Chtěli jsme připomenout mladým lidem, co se v roce 1938 a po něm dělo. Mnichovská dohoda a její důsledky totiž ovlivnily velkou část naší historie a měli bychom si tuto událost připomínat, kdy jsme byli, jakožto obětní beránek, na počátku nejhoršího válečného konfliktu naší novodobé historie.
Je to i taková připomínka a vzpomínka na lidi, kteří bojovali a umřeli za mír a naši svobodu.
Rozhodně to není poslední datumovka v naší tvorbě. Ještě myslíme na 1968, 1989 a 1993. Chtěli bychom postupně udělat takovou čtyřdílnou hudební baladu, multižánrově to naladit. Ale na to je ještě dost času. Nechceme to uspěchat, jelikož taková témata si zaslouží pořádné zpracování.
Na kterou ze skladeb se ty těšíš nejvíc, že si ji budeš moci zahrát a užít naživo?
Já osobně se těším vždy nejvíc na „Lalala“ a „Can prayer“. Ale myslím, že mohu mluvit za všechny členy, když řeknu, že se vždycky těšíme na všechny. Na živáku je to vždy něco jiného a tam si užíváme všechno. Nejvíce se těšíme ovšem na fanoušky.
Před rokem jste vydali videoklip ke skladbě „For…you“. Proč padla volba na tuhle skladbu a předpokládáš, že se vaši příznivci dočkají dalších videoklipů?
Pro mě je to osobní záležitost. Nejen, že to je takové menší ohlednutí za tvorbou Bring Me The Horizon, kteří mě dohnali k tomu dělat hudbu, ale zároveň jsem ji napsal pro jednu dívku, takže bylo důležité, aby vyšla dřív a byla výraznější. Plus nám přišla jako jedna z nejlepších skladeb, tudíž jsme se rozhodli na ni natočit klip. A další klip se blíží.
Jak The Last Bad Day plánují propagovat svoje album v době, kdy, jak se zdá, to s živou hudbou opět nemusí být úplně jednoduché?
Zatím čekáme, jak dopadnou všechny recenze, které jsou v procesu. Do konce roku vydáme ještě další klip. Pak to bude těžší, pokud nám zase odejde živá hudba. Do konce roku ještě máme mít jeden koncert, takže by nás to mrzelo. Každopádně plánujeme dodělat ještě merch a zároveň do konce roku vyjde ještě další skladba, která sice do alba nepatří, ale pomocí ní chceme do jisté míry propagovat i sebe, tudíž i album.
Album „Shades Of Depression“ vznikalo v delším časovém období, Co bylo příčinou toho, že se deska rodila delší čas a měl tento fakt nějaký vliv na konečný výsledek?
Jelikož jsme studenti, tak s našimi financemi to není úplně nejlepší. Postupně se to zlepšilo a tak se posledních pět skladeb nahrálo najednou. Vliv to určitě mělo, protože jsme časem „dospěli“ k nějaké jiné hudební podobě. Jednoduše jsme později začali tvořit trochu jinak a tak se album dost liší, co se týče žánrů skladeb, ale myslím, že to nevadí. V našich očích to albu dodalo zajímavost. A navíc nás hodně baví trávit čas ve studiu, tudíž nám nevadilo, že se to protahovalo.
Jak se v podstatě začínající kapele podaří dostat k tomu, aby její hudba tvořila soundtrack k filmu „Tvář pomsty“, který by měl v příštím roce jít do kin?
Byla to vlastně náhoda. První klip nám točil člověk, který si půjčil techniku od režiséra Petra Hejzlara. Tomu se naše hudba líbila a tak nás poprosil, zda bychom k jeho druhému filmu udělali titulní track. Právě tato píseň vyjde někdy o Vánocích, takže se na ní fanoušci mohou těšit. Zatím bez klipu, ale ten se také blíží. Navíc je skladba v češtině, tedy si ji budou moci vychutnat i ti angličtinou nevládnoucí. Plus je to trochu něco jiného, než co jsme doposud udělali.
Byla práce na soundtracku nějak zásadně odlišná od tvorby skladeb pro vaše debutové album?
Určitě. Jelikož je skladba dost odlišná, její nahrávání bylo zajímavé. Já měl už od začátku představu, jak by měla znít a Petr tomu také přidal svoje, takže se ze skladby stala podle nás super záležitost a už se nemůžu dočkat, až ji lidi uslyší. Ale musím říct, že to bylo dost vyčerpávající. Dali jsme si opravdu záležet a bylo to asi nejlepší nahrávání, co jsme zažili.
Název kapely společně s názvem alba tvoří takový ne úplně optimistický komplet. Jaké pocity by si z poslechu vaší desky měl v ideálním případě posluchač odnést, co je nejzásadnější emocí, kterou The Last Bad Day svým fandům přináší?
My jsme vyrostli na kapelách, které nikdy ve své hudbě nebyly moc pozitivní, Linkin Park, Bring Me The Horizon, Rammstein, My Chemical Romance, takže se to nás asi podepsalo. Navíc nás dost baví řešit v naší tvorbě spíše negativní témata, která jsou náš každodenní chléb. Ztráty, bolest, naděje… Člověk by se měl cítit trochu jako ve splínu. Chceme, aby se nad hudbou lidi nejen bavili, ale zároveň se zamysleli. Tak jako my, když něco posloucháme. Nejzásadnější emoce je asi nejistota. Protože ta vyplývá do jisté míry i z našeho názvu. V textech je určitě cítit emo feeling, protože to je něco, co já mám rád a rád o tom zpívám, ale zároveň chceme, aby texty nebyly bezduché a bezmyšlenkovité. Jednoduše řečeno, posluchač by si měl odnést nějaký zvláštní pocit, řekněme něco mezi radostí z poslechu a rozčarováním z té temné atmosféry. Každý se najde.
|
