Status studiové nečinnosti Exodus je u konce. Satani Slayer, kteří si na čas ukradli Garyho Holta, se (prozatím) tváří jako mrtvá záležitost, a tak se Gary konečně může věnovat domovské smečce. Do toho uchvátila svět pandemie, takže se pánové raději než do klasického studia uklidili do horského sídla v Severní Kalifornii, které si pořídil bicmen Tom Hunting a jež Gary Holt nazval familiárně jako "heavy metal Summer camp". Tohle místo bylo ideálním prostředím pro pravidelný jam i poklidný relax, navíc se postupně díky technikovi Steve Lagudimu proměnilo v plnohodnotné nahrávací studio, kde se za snížených ekonomických nároků (a tedy v podstatě beze stresu) odehrála příprava nové studiovky s titulem "Persona Non Grata". Studiovky, která působí jako návrat thrashmetalového Krista.
Aktuální fošna má jen o dvě minuty méně, nežli předešlý zápis "Blood In, Blood Out" (2014), skladatelský thrashový substrát je nicméně koncentrovanější a album drží víc pohromadě. Ačkoli, úvodní titulka to ještě úplně nepotvrdí. Na ploše sedmi minut je dost prostoru pro podmanivě urputný styl kapely, finální verdikt ale prozatím není možné vyřknout kvůli občasným hardcorovým vokálům a některým méně vtahujícím plochám skladby. Všechno rozsoudí navazující flákota "R.E.M.F.", která definitivně otvírá velkolepou žánrovou hostinu, kdy ne zcela čitelný první song působí jako taktický manévr vnesený proto, abychom se z toho neposrali hned na začátku.
V kusu "R.E.M.F." to kvintet thrashových bossů škvaří v nejlepším možném stylu. Vybízivý kytarový nájezd doprovodí klasický přechod (opět dokonalého!) Toma Huntinga a pak už se začnou ženit všichni čerti. Přesně tohle chci z repráků slyšet, když se řekne slovo Exodus. Nakopávací adrenalinový riff, který definuje samotnou podstatu žánru. Takových je ostatně na albu vícero, za všechny jmenujme klipovku "The Beatings Will Continue (Until Morale Improves)" nebo závěrečnou "Antiseed" s industriálně naštípaným rozjezdem. Exodus ale v žádném případě nezůstávají jenom u rychlosti a profesorským způsobem si pohrají také s plochami, které vyžadují rozvážnější přístup.
Hudebníkům nejsou cizí bluesrockové prvky (např. "Slipping into Madness" nebo sympatické instrumentální intermezzo "Cosa del Pantano"), či zmíněné H/C vokály, kterých je nakonec na albu minimum a proto nijak nenarušují čistý žánrový rozměr nahrávky. Skvěle fungují melodické vlivy, nejlépe v přímém spojení se zpěvy (refrén "The Years of Death and Dying" zní jako z dílny německých Accept) nebo v kontextu sólového partu. Duo Holt/Altus předvádí na novince technicky krkolomné, a přece neuvěřitelně vnadné šestistrunné eskapády, podle kterých mohou učitelé přednášet na školách.
Obdiv nicméně zaslouží úplně každý. Zetro Souza stále vládne jedákem, u kterého pochcípají všechny kytky v bytě. Gibsonova baskytara (z)voní zlověstností, o bicích už řeč byla, přesto není od věci ještě jednou zdůraznit, že poslouchat takhle dokonalou ruko/nožní práci rovná se učiněné slasti, i díky dalšímu skvělému mixu od Andyho Sneapa (pro úplnost dodejme i okulibý cover švédského kreslíře Pära Olofssona). Album "Persona Non Grata" je příkladem mistrovského thrashe, strhujícím dílem, které vrací Exodus jednou provždy na metalové výsluní.
|
