Už citace H.P. Lovecrafta v detailně propracovaném bookletu novinky „Providence Asylum“ naznačuje, že ve světě Epilog by mohlo být vše při starém. Tento stav posiluje i fakt, že už potřetí došlo na spolupráci s výborným švédským křiklounem Robem Lundgrenem, takže navázat na předchozí dvě nepřeslechnutelná alba by pro kapelu neměl být problém, neboť i druhý (lépe řečeno první) základní stavební kámen kapely, kytarista a hlavní autor Michal Zeman, je pochopitelně na svém místě. Novicové v sestavě nejenže zachovali přesvědčivost kapely, v případě kytaristy Karla Fejtla (jeho předchůdce Martin Škoda se připomněl hostováním v „Sanctuary“) bych si dokonce dovolil tvrdit, že z technického pohledu posunuje Epilog zase o kousek dál. Pocitově už to tak jednoznačné není, už tak temný svět H.P. Lovecrafta v podání Epilog na „Providence Asylum“ ještě více potemněl a ztěžknul, takže dřívější vzdušnou asociaci s Masterplan nechávají Epilog pomalu za sebou a míří do syrovějšího, houževnatějšího a neprostupnějšího světa s hutnější atmosférou.
Té je na desce ohromná spousta, byť paradoxně nejpůsobivější chvíle přichází ve chvíli, kdy Epilog uberou na jinak dominantní hrubší síle. Baladická „Melancholy“ (zdůrazňovat, že tenhle název sedí naprosto dokonale, je asi zbytečné) se v intenzitě sdělení drží na té samé hladině jako zbytek alba, pomalé tempo je téměř mučivé (byť „Elder Gods“ jde v tomhle směru ještě dál), a proto skvělé zapojení posmutnělého saxofonu je ve strachopudné náladě až úlevné. Že je „Providence Asylum“ však trochu o něčem jiném, prozradí už nástup úvodního titulního kousku, v němž Epilog znějí velice masivně a útočně, tuhle podobu podtrhuje i našlápnutý, jedovatý a velice tvárný Lundgrenův hlas (dialogová podoba ve slokách je maximálně dramatická!). Ostrý břit nahrávky neotupí ani klávesy (jako první to naznačí „Sanctuary“), ani určitá chvilková hravost v opět trefně nazvaném „Horror Show“. A pokud při „Melancholy“ doufáte, že vás Epilog nechají z „Providence Asylum“ vyklouznout „jen“ s orvanou kůží, závěrečná „Theater Of Sin“ dotrhá i do té doby ještě pohromadě držící duši. Samozřejmě, že pod veškerou naléhavostí a intenzitou jsou schované melodie, technické vyhrávky a řada nápadů, u kterých se (byť háčky mají) mi nechce úplně použít výraz chytlavé – ony by tak fungovat mohly, ale tuhle složku tentokrát Epilog drží (a nepochybuji, že cíleně) trochu zkrátka.
Pokud jste si u předchozích dvou alb kapely zvykli na určitou power metalovou vzletnost, možná bude srážka s tvrdším heavíkovějším aktuálním pohledem kapely na svět trochu bolet. Ale mám pocit, že o tohle Epilog jde. I přes to, že si zvolili neprostupnější cestu, temnější barvy a hrubší výraz, stále jsou to Epilog, takže konstatování z minulého alba, že se desku vyplatí prozkoumat do nejmenšího detailu, se nemění.
|
