Co čekat nového od starých psů, jakými jsou švédští Unleashed? Když kdysi Angus Young tvrdil, že AC/DC vydávají každý rok stejné album, jen s jiným obalem, možná ani netušil, na kolik kapel tahle definice může pasovat. Unleashed jsou mezi nimi. To, co si na začátku devadesátých nalajnovali, toho se drží dodnes, přestože jejich původní neotesaný death metal je dnes možná trochu kultivovanější a možná jej trochu ohlodal zub času, ale podstata zůstává netknutá. Prvotní, brutálnější desky „Where No Life Dwells“, „Shadows In The Deep“, „Across The Open Sea“, k nimž se ještě může přiřadit i následující „Victory“, pravděpodobně tato kapela už nikdy nepřekoná, ale je nutné uznat, že Unleashed nikdy netrpěli velkými kvalitativními výkyvy a každé jejich album vždycky splnilo vlastní kritéria. Nejinak je tomu u novinky „No Sign Of Life“, přesně zapadající do tradiční kapelní škatulky.
Klasický death metal, takový jaký byl na vrcholu na začátku devadesátých let a jehož se Unleashed drží zuby nehty, je dnes už poněkud přežitým stylem. Řada kapel od oldschoolového pojetí postupem času zběhla k jinému pojetí, v současné době hraje prim melodičtější forma tohoto stylu, ovšem Unleashed jsou jedněmi z mála, kteří tohle nikdy nevyzkoušeli. Trochu jim to škodí, protože o každé ohlášené desce je už předem naprosto jasné, jak bude vypadat a znít, a to zejména proto, že skladatelské otěže pevně třímá kytarista Fredrik Folkare, doplňovaný lyrickým vkladem frontmana Johnnyho Hedlunda. Na žádné kompromisy nebo příspěvky jiných členů, či dokonce hostů, se zde nehraje. Přestože Folkare není původním členem kapely a nebyl ani u raných desek, přesně chápe, o čem death metal v podání Unleashed má být a podle toho také jednotlivá alba tvoří. Je jedno, jestli desky vyšly na konci devadesátých let, na začátku nového milénia nebo vycházejí v současnosti. Hodiny u Unleashed tikají jinak, pomaleji…
„No Sign Of Life“ přesně zapadá do škatulky, ve které si Unleashed léta libují. Možná jen otvírák „The King Lost His Crown“ překvapí nečekaným úklonem k thrash metalu, Hedlund zní více jako Tom Araya než on sám, ale to je jen drobný náznak novot, které posluchače v dalších věcech už nečekají. Snad jako kdyby se kapela sama zalekla a brzy (takřka v té samé skladbě) se vrací k osvědčenému. Znovu ožívají vikingské tradice, haleny do starého deathmetalového hávu, trochu kultivovanějšího než na prvních deskách, přesto podobně působícího. Kultivovanost dokladuje menší využívání zběsilých, brutálních temp, titulní „No Sign Of Life“ a trochu kolovrátková „The Shepherd Has Left The Flock“ jsou jen jedněmi z mála skutečných upalováků, v nichž kapela řadí vyšší rychlostní stupeň. Ve většině skladeb se převaluje ve středním tempu, kde dostávají více prostoru Folkareho kytarová vyhrávková sóla. Možná i melodie…, ovšem jen v rámci unleashedovského stylu…
Deska má své vrcholy a svá slabá místa, což je také věc, na kterou si fanoušci postupem let zvykli. Bezpochyby mezi nejlepší položky desky se řadí výtečná „You Are The Warrior!“, využívající dramatických kontrastů mezi svižnějšími pasážemi, epicky zahuštěnými pomalejšími tempy a výrazným, takřka skandovaným refrénem. Výborně se vydařila i „Midgard Warriors For Life“, melodičtější kousek, poskytující dostatek prostoru kytarovému kouzlení v melodických sólech, které jsou nejvýraznějším kořením (pravděpodobně) nejlepší věci na desce. Třetím vrcholem alba je závěrečná „Here At The End Of The World“. Z nenápadného úvodu vyrůstá do epické krásy, Hedlundův hlas vypráví poutavým způsobem na pozadí skoro až doommetalových, chorobně zatěžkaných temp, aby následně skladba ve své druhé polovině spadla do nepropustné temnoty, odkud jako mírný paprsek světla lehce vystupuje stále se opakující kytarová linka. Velmi působivé…
Jak má album své vrcholy, tak má i skladby, které jen naplňují předepsané formulky a jsou, tu více, tu méně, jen výplní času mezi výtečnými kompozicemi. Ovšem to je problém všech pozdních alb kapely. „No Sign Of Life“ se nijak výrazně neliší, což nelze brát úplně jako negativum, ale spíše jen jako konstatování o setrvávající nadprůměrné kvalitě kapely.
|
