Levá – pravá, boom, boom! Co je jednoduššího při lovu na zájem fanoušků, než nasazení naprosto chytlavých sloganů, kterých si okamžitě všimnete, do hlavy se strašně jednoduše zavrtají, nejde se jich jen tak zbavit a máte chuť si je s kapelou pokaždé spontánně zahalekat? Ne, že by nový projekt bubeníka Mikaela Rosengrena Steel Rhino šel primárně touhle cestou. Kromě několika skladeb na první dobrou má na přitažlivosti debutové eponymní nahrávky lví podíl čím dál lepší křikloun Herbie Langhans, matrice, ve které v nejsilnějších okamžicích najdete otisk Accept či Manowar, byť uchopený přece jen uvolněnější formou, i nesporná zábavnost a přímočarost skladeb. A v neposlední řadě i fakt, že ačkoliv si nahrávání oba hlavní interpreti (do party je třeba ještě připočítat kytaristu Filipa Wilhelmssona) řídili ve své domovině každý sám, převládá pocit, že vnitřní chemie mezi nimi naplno funguje a že výsledek by byl stejný, i kdyby „Steel Rhino“ vzniklo při společném nahrávání v jednom studiu.
Na pomezí hrad rocku a heavy metalu osciluje všech jedenáct skladeb, u nichž je znát, že hlavní hlava projektu kromě melodií klade důraz i na rytmiku. Průraznost, pochodové tempo a nabroušený zpěv v úvodní „Rhino Attack“ dokonale představí nejsilnější zbraně Steel Rhino a charakterizují tvář, která se v průběhu desky nijak zásadně nemění. K barevnosti pak přispívají drobné krůčky - až iggy-popovská poťouchlost v úvodu „Arrival“, kterou vzápětí vyžene hymnický refrénový nápěv, tajemnější a výhružnější nálada s do hloubky ponořenějším zpěvem v „Bells Of Midnight“, přidávající na mohutnosti, z níž doslova vyskotačí optimistická „Fire And Ice“, či rocková uvolněnost v závěrečné „New Tomorrow“. To stačí na to, aby deska měla po celou dobu jiskru a nesplynula do monotónnosti. A když pak těsně před závěrem nasadí Steel Rhino animální halekačku „Boom Boom“, je o zábavu spolehlivě postaráno.
Není čas ani důvod na nějaké složitosti, stačí směle vykročit „left – right, marching to the fire… , left- right,marching into glory…“
|
