Do jaké míry se dá fingovat powermetalová vášeň? Při posuzování dva roky starého debutu "Welcome To Paradise" jsem zakladatele kapely Northtale Billa Hudsona podezříval z jistého plagiátorství a malého množství uvěřitelnosti. Obsah alba překypoval silně nepůvodními vlivy, přesto se v playlistu nacházelo několik skladeb, které prostě a jednoduše fungovaly a fungují dodnes. Kontrast neosobitost versus líbivost je něčím, s čím bojuji také při poslechu druhé studiovky s titulem "Eternal Flame", tentokrát jsem se ale z několika důvodů rozhodl naladit na smířlivější notu, nežli tomu bylo při hodnocení zmíněné prvotiny.
Při tvorbě aktuálního zápisu došlo k výměně zpěváka. Švéda Christiana Erikssona (ex-Twilight Force) nahradil Brazilec Guilherme Hirose (Traumer). Jde o odvážnou volbu, Hiroseho volátko bych na první odhad neřadil do přední kvalitativní ligy, do které odejivší Christian Eriksson bez pochyb patří. Výběr nového zpěváka se však ukázal jako správný, citlivý a chytrý. Brazilcovo zabarvení a jemné falaschiovské pištění přesně ladí k okázalému powermetalovému skladatelství Billa Hudsona, a pokud jde o kvalitu, Hirose ze sebe vydal všechno, čímž dopředu vyloučil jakékoli kritické remcání.
Samotné skladby už si o nějakou tu výtku říkají a vše se při jejich posuzování odvíjí od toho, do jaké míry si necháme zahltit mysl dohady o velmi průkazných inspiračních zdrojích, nebo jestli se budeme chtít poslechem prostě a jednoduše bavit. V prvním případě se můžou stát vystřelující jména jako Stratovarius (ti hlavně) nebo Angra zásadní překážkou, protože Hudson se mnohdy ani nesnaží maskovat, že si při komponování vypomáhal tvorbou právě těchto zásadních spolků. Když se ale dokážeme na tuto skutečnost povznést, může nás čekat několik opravdu radostných melodických zážitků.
Možná je Hudson opravdu jenom vychytralým umělcem, který dokáže přesně vyhmátnout podstatu powermetalového žánru a poté ji řemeslně dokonalým způsobem přenést do partitur, aniž by daná snaha nějak významně korelovala s jeho skutečným vkusem. Nevím, a jak už jsem zmínil v úvodu, tentokrát to řešit nehodlám (lépe řečeno ne nijak do hloubky). Byl bych sám proti sobě, kdybych odháněl přilnavou chytlavost a harmonickou smyslnost většiny písní. Kousek "Eternal Flame" je Stratovarius jako vyšitý, kdo by si ale stěžoval, když se starou Tolkkiho esenci podařilo trefit způsobem, který musí závidět i aktuální osazenstvo finské kapely. Pak je tu kompozice "Midnight Bells", která sice začíná jako cokoli od Primal Fear, jenže v refrénu přichází čiré blaho a ani kontrastně progresivní sólo není k zahození. Velmi podobně je na tom skladba "In The Name Of God" s dalším vtahujícím chorusem.
Nezanedbatelná hrst kladných bodů míří ke kapele za rychlá tempa. Speed je zde velmi častým panovníkem, od položek "Only Human" a "Future Calls" (s hosty Hansenovými), přes "Eternal Flame" a "Ride The Storm", až po závěrečnou "Nature´s Revenge", jejíchž jedenáct minut uteče jako voda. Jistou výjimku tvoří (krom zbytečného coversongu "Judas Be My Guide" od Iron Maiden) dvojice "Wings of Salvation" a "The Land Of Mystic Rites", obě se silným echem brazilské Angry, opět ale není důvod ke zlobě, zvlášť u druhého jmenovaného příspěvku, který autorskou zeminu jihoamerické kapely zúrodňuje tím nejlepším možným způsobem. A přesně tahle formulka přeneseně sedne na celou tvorbu Northtale. Slíznutí powermetalové smetany od těch nejlepších. Je to vychytralé? Možná. Je to chutné? Zcela určitě!
|
