V polovině osmdesátek byl punk rock v Československu v těžkém undergroundu a všeobecně známější kapely tohoto žánru byly ještě v plenkách. Nahrávky tuzemských punkerů Extempore, Visací Zámek nebo Hrdinové Nové Fronty se mezi fandy rozšiřovaly ilegálně a pokud už došlo na nějaké živé vystoupení, většinou bylo rozehnáno Veřejnou Bezpečností. Proto všichni milovníci této muziky smutně pokukovali po USA, kde se k veslům drala nová generace punk rockerů, která, co se týče rychlosti a agresivity, původní poselství Sex Pistols a Exploited posunula o další level nahoru. Kdo narazil na první desky Agnostic Front, Gang Green, Jerry`s Kids nebo D.R.I., ví, o čem je řeč. Tábory punkerů s metalisty nebyly nikterak zadobře, až album S.O.D. z roku 1985 začalo oba tábory sbližovat. V tomto období vzniklo mnoho dodnes uznávaných alb. Nejinak tomu bylo i v Kanadě, kde průkopníky žánru, míchajícími oi, punk a hardcore s metalem byli Nomeansno a SNFU, následováni Sudden Impact nebo Dayglo Abortions.
Tako kapela počala působit v roce 1979 ve Victorii, hlavním městě Britské Kolumbie, jako odpověď na vznikající druhou vlnu amerického punku, o kterou se zapříčinili Dead Kennedys. Podobně zněl jejich debut „Out Of The Womb“ z roku 1981. Nesmrtelnost si zajistila následujícím „Feed Us A Fetus“, na kterém se zpěvák Murray Acton s přiléhavou přezdívkou "Kretén" navezl do všech, kdo se nachomýtli kolem, ať to byli rodiče, přítelkyně, církev nebo politici. Stačí shlédnout poutavý kreslený obal rozesmátých manželů Reaganových, před které byl naaranžován talíř s krvavým lidským embryem a přílohou. Asi jemný štulec za tehdy schválený zákon, který zjednodušoval umělé přerušení těhotenství. Tak to však u hardcore punkerů chodilo, v textech si nebrali servítky. Jeden z těch umírněnějších vypadal takto :
"...vše je potřísněno vnitřnostmi, masem a krví...
vyteklými mozky a radiací
všichni jsou zmrzačení
hvízdající kulky a hořící děti kolem
tohle je jen pohádka na dobrou noc
která vám může v tuto noc pomoci
protože zítra ráno budete muset zabojovat…"
Oproti debutu byla muzika více ovlivněna thrashem, došlo i na kytarová sóla. Tak to pokračovalo i na dalším albu „Here Today, Guano Tomorrow“, které připomínalo rané Suicidal Tendencies. Pak léta plynula, na výsluní se střídaly různé žánry, ale Dayglo nikam neuhnuli. Během dalších třiceti let vydali šest studiovek, nějaké výběry a živáky. Desky nebyly vyloženě špatné, jedna byla více hardcorová, další punková, jízlivé a parodující texty zůstaly stejně naostřené. Na předposledním, velmi povedeném „Armageddon Survival Guide“ kytary zhutněly a výsledný tvar by zapadl někam mezi The Casualties a Agnostic Front.
Po pěti letech přichází nesmrtelní Dayglo Abortions s novinkou „Hate Speech“. Po předchozím, až thrash metalově stylizovaném coveru, přichází kapela s infantilní dětskou kresbou, která musí fandy asi dost šokovat. Nicméně důležitější je obsah, který je docela rozmanitý. Úvodní a singlová „White People“ se s nikým nemazlí. Jednoduchý tříakordový nářez připomíná punkově naladěné Motorhead, říznuté nějakou oi kapelou. Nekompromisní „Kill, Kill, Kill“ a skočná hitovka „Smart Food“ pobaví atmosférou starých desek S.O.D. s thrashově laděnými kytarami. „God Is Love“ je ovliněná klasickým metalem, za ostrými riffy najdeme i zběsilé kytarové sólo. Metalisty možná rozhodí jednoduchá rytmika ve většině skladeb, tak to ale v tomto žánru chodí. V textech si kapela bere na paškál se svým vrozeným citem nikoho nenaštvat kde co – od povýšených bělochů až po náboženství, naopak zastání se dostane vegetariánům. Zpěvák pálí i do vlastních řad v songu „Sociopat“, který připomíná Dead Kennedys.
"...během let jsem měl pár problémů,
jako jsou porušování zákona a narkotika,
šel jsem k psychiatrii poslechnout si diagnózu.
mám stejné trápení jako Barack Obama.
musím přiznat, že jsem hovno
nechtěl jsem tě rozbrečet, jsem prostě ten typ chlapa,
mám sice dobrou práci, ale stále si najdu čas na zločin...."
Překvapení nastává v závěru první strany, podobně bluesově laděnou „Sacks of Meat“ , která se v druhé půlce přehoupne do sabaťáckých riffů, na předchozích albech jen tak nenajdete. Na druhé straně se opět střídá crossover thrash s punkem, nejvíce je jím načichlá „Whats For Breakfast“. Album končí podivně zmateným, alternativně pojatým songem „Calling All People“, který je spíše do počtu, snad aby nebyla deska příliš krátká.
Album je předurčeno k přehrávání na pořádné rockové párty, nestačí se omrzet, při stopáži dvaceti sedmi minut si ani nevšimnete, že deska hraje potřetí za sebou. Dayglo Abortions jsou zábavná kapela, která je na scéně přes čtyřicet let a má kontě přes půl milionu prodaných nosičů. Jsou jedním ze zakladatelů crossover thrashe, kterým není nic svaté. A která jiná kapela se může pochlubit tím, že se kvůli jejím textům upravovalo znění kanadské ústavy?
|
