Mnichovské heavy rockové trio Spitfire, které v základu tvoří dvojice Dick Dropkick a Nikk Nitro, aktuálně doplněná o basáka Tonyho Törpeda, první kontrakt uzavřelo po odehrání svého třetího koncertu v životě, když v roce 2011 předskakovalo punkerům Serum 114. Není se co divit, jejich živočišná muzika musí na koncertě stoprocentně fungovat, když dokáže strhnout i v závětří obyváku. Dokazuje to třetí album „Do Or Die“, o jehož aktuálnosti svědčí fakt, že při jeho přípravě vzniklo od roku 2013 třicet skladeb, z nichž chtěli Spitfire vytvořit kolekci, která měla vyjít již začátkem loňského roku. Nicméně kvůli covidovým restrikcím se proces zadrhl natolik, že vše letělo do koše a „Do Or Die“ dokumentuje atmosféru posledního půl roku života kapely.
Pojem „přímočarost“ by ve výkladovém slovníku mohl mít klidně uvedeno jako vysvětlení „hudba kapely Spitfire“. „Do Or Die“ je jako melodická rocková jízda na splašené kobyle s pořádným punkovým kopancem a občasným bluesovým nádechem. Kluci po většinu alba sází na riffové sekanice s rytmickou skočností, hlasovou ležérnost, refrénovou halekavost, hudební minimalismus a bezprostřední energii, a byť se jedná o svým způsobem velmi úzké mantinely, tahle trošku ošuntělá a lehce špinavá vesta své oprásklé kouzlo neztrácí. A je jedno, jestli Spitfire (namátkou) vytáhnou vlastní chytlavé kousky „Like A Lady“, „80s Rockstars“ (dobrá nápověda, po které době Spitfire pokukují), či si vypůjčí od Toma Pettyho skladbu „Out In Te Cold“, pořád je to bezprostřední živelná zábava. V momentě, kdy uberou na rychlosti („Sacrifice“) celkem se jim daří nahradit živelnost emotivní naléhavostí, když začnou svoji muziku komplikovat („Can You Feel The Fire“), ne snad, že by zatáhli nějak intenzivně za brzdu, nicméně je patrné, jak rychle by mohli být tuctoví. Ale Dick a Nikk jsou si zjevně vědomi, kde jsou jejich nejsilnější zbraně, takže finální vyřvávačka „Too Much Is Not Enough“, ke které přibrali do party kytaristu Franka Paného (Bonfire, Sainted Sinners), nedovolí zklidnit tepovou frekvenci.
Bouře, přicházející po klidu. Tak svojí aktuální formu charakterizují Spitfire. Něco na tom bude. Ve třinácti kouscích, které Spitfire zvládnou za dvaačtyřicet minut, nevyžadují po posluchači nějakou trpělivost, jejich bum, bum, prásk muzika jako správná bouřka působí svěže, rychle a intenzivně.
|
