Během prvních šesti let svojí existence plnili Victory normu co rok, to album, byť jedno z nich nebyla klasická studiovka, ale záznam z koncertu. Nicméně toto strojové tempo jasně naznačuje, že život u Victory byl v prvním období existence rychlý, intenzivní a hektický. A byť hudební vývoj se odehrával jen zlehka a v mezích zákona, rozdíl mezi prvotinou a druhou deskou „Don`t Get Mad...Get Even“ je hmatatelný. Zásluhu na tom mohlo mít posílení sestavy v podobě příchodu bubeníka Fritze Randowa (kterého v budoucnu čekalo angažmá u Saxon či Sinner), který se ke kapele připojil ještě před prvním tour za oceán, a kytaristy Hermana Franka (ex-Accept), který to sice stihl až po jeho skončení, nicméně právě tuhle výměnu bych si troufl označit za hlavního hybatele změn u Victory. Projevila se i větší autorská vyzrálost, v porovnání s debutem byly nové kompozice živější, chytlavější, hitovější. Tuhle proměnu naznačoval i pohled na obal alba – oproti prvosignálnímu ztvárnění debutového obalu působí herečka Julie Strain na obálce „Don`t Get Mad...Get Even“ rafinovaněji a nebezpečněji. A přesně takové bylo i „Don`t Get Mad...Get Even“.
Vliv Twisted Sister, Def Leppard, W.A.S.P, celkové kovovější vyznění nahrávky, jasné a úderné slogany, určité zklidnění a dospělejší projev Charlieho Huhna, který oproti předchozí hlasové gymnastice začal víc sloužit samotným skladbám, to vše byl krok vpřed. Žádný div, že úvodní skladba „The Check`s in the Mail“ pronikla za oceánem do hitparády, šlapavému hard rocku se silnou melodií byla doba nakloněná. A podobně laděných skladeb je na desce celá řada, ať už svižná „Are You Ready“, adrenalinová „Hit And Run“, či finální „Running Wild“, jež nabídnou srozumitelný vyřvatelný refrén a riffy, které není problém si představit (přes jasnou a trvalou příslušnost k hard rocku) klidně i u bývalého (a ještě i budoucího) Hermanova působiště. Victory dokázali silně zapracovat i na hutnějších skladbách tím, že v nich probudili působivou atmosféru – vláčně výhružná „Arsonist Of The Heart“ se stane jednou z nejsilnějších položek alba, z potemněle ubrumlané „Sneaking Out“, do níž opět intenzivně prosakuje odér Accept, jde ještě větší úzkost.
Stačil rok na to, aby se Victory začali zbavovat jakéhosi stařešinského, lehce zatuchlého výrazu, který si přinesli z Fargo. Snad jen fakt, že „Don`t Get Mad...Get Even“ se zrodilo v době, která byla na silná hard rocková alba docela bohatá, v kombinaci s tím, že Victory daleko víc těžili z dění na scéně a osobitost přenechávali výše zmíněným kolegům, vedl k tomu, že nebyli řazeni mezi tahouny žánru. Ale jejich druhá deska jasně řekla, že jsou na velmi dobré cestě.
|
