Frekvenci každoročního vydávání alb se v roce 1987 Victory podařilo udržet jen zuby nehty, neboť deska „Hungry Heart“ vyšla pouhých deset dní před koncem roku. V souvislosti s tímto albem se ke slovu dostává dávné nepsané pravidlo o tom, že o úspěchu nebo neúspěchu kapely rozhoduje třetí zářez do diskografie. Pro zastánce této premisy by se Victory mohli stát ukázkovým příkladem toho, že když se vám třetí deska úplně nepovede, na stylový trůn budete (i přes nespornou kvalitu dalších nahrávek) hledět už jenom zpovzdálí. Přitom k vlažné formě Victory nebyl žádný zásadní důvod. Předchozí „Don`t Get Mad...Get Even“ v Evropě spolehlivě fungovalo, za oceánem se také uchytilo, Victory pronikli do rádií, kapela se ve studiu sešla ve stejné sestavě, a jak ukázala další léta, nedostatkem autorské potence a dobých nápadů Victory rozhodně netrpěli. Jen s albem „Hungry Heart“ se projevil problém, který se Victory i v následujících letech občas přimotal pod nohy – kvalitativní rozkolísanost se s touhle partou v průběhu let dokázala seznámit docela důvěrně.
Jako by se Victory drobně přesunuli v čase mezi alba „Victory“ a „Don`t Get Mad...Get Even“. Na „Hungry Heart znovu působí usedleji, nestřílí kolem sebe kdovíjak chytlavé refrény, trochu se otupilo metalové ostří, kterým se oháněli na minulé desce, téměř úplně se vypařila atmosféra a zbyla kolekce tuctových deseti skladeb, s konkurencí snadno zaměnitelných, bez výraznějších háčků a silnějších nápadů, samozřejmě zahraných natolik zkušenými a dobrými muzikanty, aby Victory úplně neztratili svůj kredit. S úvodní živější „One Track Mind“ je ještě dobře, i přes to, že celkem vydatně pokukuje po otvíráku minulé desky, jeho kvalit však nedosahuje. Funguje i šlapavě akční a syrovější „The Bigger They Are (The Harder They Fall)“ s poměrně statickými sbory a solidním refrénem, ale šťavnaté melodické vyvrcholení, které na minulé desce Victory dokázali propašovat téměř do každé položky, se nedostavuje, kdovíjak nechytne ani krátké sólo. V pomalejší „Never Leave You Again“ poměrně dlouho žije naděje, že s emotivní náladovostí Victor zacházet nezapomněli, což podtrhne šikovně sólující kytara, úplně nejvýš Victory zvednou hlavu v titulní „Hungry Hearts“ s bojovně laděným úvodem. Celkový dojem však byl poněkud nevýrazný a zvadlý, stačí jen porovnat, jak usedle zní finální „Hi Money Honey“ s náladově podobnou skladbo (ovšem v provedení daleko jiskrnějším) „Love For Sale“, se kterou o nějaký pátek později vyrukovali Bon Jovi).
Nemastným albem „Hungry Heart“ si však Victory zjevně náladu kazit nenechali. Následné tour je zavedlo nejen znovu za oceán, ale zaválo je i do Hamburku, kde vznikl záznam, vydaný pod názvem „That´s Live“, na který Victory zařadili hned čtyři skladby z aktuální řadovky. Než stihla hannoverská pětice nakráčet do studia, aby připravila menu pro následující rok, došlo k hodně významné změně v sestavě – s kapelou se rozloučil Charlie Huhn, který zamířil k Humble Pie, následně stihl nazpívat i jedno z alb Axela Rudi Pella a za dalších patnáct let se k Victory (byť již jen na jediné album) znovu připojil. Na začátku roku 1989 však Victory museli vyřešit otázku, kdo se ujme mikrofonu na čtvrtém albu.
|
