O kapele King Buffalo z New Yorku jsme se zmiňovali celkem nedávno v recenzi na jejich třetí album. V článku padla zmínka o tom, že kapela v současné korona krizi, kdy je koncertování velmi obtížné, složila materiál na tři alba. První díl trilogie „The Burden of Restlessness“ byl vydán v červnu minulého roku, netrvalo dlouho a kapela se vrhla na natáčení dalšího materiálu. Jelikož jsou členové souboru velmi kreativní, chtěli změnit výsledný sound novinky tak, aby se odlišovala od svého předchůdce. Zvolili si proto velmi neobvyklé místo k nahrávání – jeskyni Howe, která je po Niagarských vodopádech druhou nejnavštěvovanější atrakcí ve státě New York. Vápencové prostory se nachází čtyřicet osm metrů pod zemí a protéká jimi řeka do velkého podzemního jezera. Je zřejmé, že se musel záznam zvuku na takovém místě stát organickou součástí alba, v tišších pasážích je dokonce slyšet zvuk protékající vody. Prostory jeskyně mají svou specifickou charakteristiku odrazu zvuků, což výsledný efekt nahalované a repetitivní muziky King Buffalo znásobilo. Během natáčení vznikl i působivý video záznam ve 4K proložený mnoha prostřihy z efektně nasvíceného podzemí. Že by vznikl nový kultovní snímek atmosférou podobný Pink Floyd - Live in Pompeii ?
Deska obsahuje čtyři skladby, které z různých stran atakují hranici deseti minut. Titulní „Acheron“ odkazuje v názvu na řeku z řecké mytologie, přes kterou Charon přepravoval duše zemřelých. Po prvním poslechu melancholické a pomalé skladby je zřejmé, že se o žádné prosté pokračování předchozího alba nejedná. Ubylo dravosti a energičnosti, náladou se skladba více přibližuje k „Longing To Be The Mountain“. Song sází na uhlazený a melodický projev Seana McVaye, využívá více psychedelického vazbení a opakování motivů, v druhé půli kytara za doprovodu jednoduchých tónů kláves hypnoticky stále dokola rozvíjí jeden riff, jako by sledovala klikatící se říčku, protékající jeskyní. Nejmelodičtější „Zephyr“ kombinuje rockové prvky s kytarovými kapelami typu Charlatans a je obohacená o hypnotickou vazbící kytaru. Asi nejlepší skladbou na albu je pomalá „Shadows“, která jakoby rezonovala celým vesmírem kolem vás – z obrovského prostoru se ze všech stran valí vrstvené kytarové riffy a sóla vzdáleně připomínající rané Pink Floyd. Na závěr přijde „Cerberus“. Tak je v mytologii nazýván černý tříhlavý pes, který střeží vchod do podsvětí, dovnitř pustí každého, ven nikdo živý nevyjde. To platí v přeneseném smyslu i o vstřebávání tohoto alba. Po několika posleších není úniku, i závěrečná skladba s nejostřejší kytarou si dokáže řádně pohrát s posluchačovými smysly a gradující song nelze nijak přerušit, to nahrávka nedovolí…
Druhý díl trilogie je oproti „The Burden“ zadumanější, v něčem zjednodušující, spojuje psychedelický rock s hypnotickou rytmikou, space post rockem i melodickými refrény kytarových kapel s valivostí raných Hawkwind. Zářivost této kapely stále narůstá a to i v temných prostorách jeskyně Howe…
|
