Aleš Brichta je ikonou české rockové a metalové hudby. Ať už si o něm myslíte cokoli, nelze zpochybnit, že byl a je jednou z nejvýraznějších osobností naší scény a skladby „Amadeus“, „Proč“, „Kamennej anděl“, „Apage Satanas“ nebo (v tomto případě titulní) „Ztráty a nálezy“ se navždy zapsaly do zlaté kroniky českého metalu. Přestože je poslední roky okolo Brichtových projektů (především z jeho zdravotních důvodů) ticho po pěšině, před Vánoci loňského roku nakladatelství Daranus uvedlo na trh autobiografii s názvem „Aleš Brichta – Ztráty a nálezy“, na které Brichta spolupracoval s Evou Hoškovou a Michalem Vondrákem, kterým během posledních dvou let diktoval své vzpmínky.
Autobiografie je přehledně zpracována do patnácti kapitol, ve kterých Aleš Brichta podrobně (a mnohdy zcela bez soucitu) popisuje své životní zážitky. Zároveň se netají tím, že se jedná striktně o jeho subjektivní vzpomínky. Je tedy pravděpodobné, že ostatní účastníci, o kterých je v knize zmínka, mohou na dané události vzpomínat ve zcela jiných souvislostech. Osobně se domnívám, že se to týká zejména částí, v nichž Brichta vzpomíná na velmi propíraný odchod z kapely Arakain v roce 2002, se kterým se dodnes mnoho fanoušků nedokázalo smířit.
Vítanou výhodou byl dozajisté fakt, že Eva Houšková má o životě Aleše Brichty poměrně velký přehled. Díky tomu má každá kapitola stručné úvody, které sepsala právě ona. Drobnou kaňkou je fakt, že kapitoly nejsou chronologicky seřazené a zatímco na jedné straně máte Brichtovy vzpomínky na dětství, na následující stránce se náhle dočtete o vzniku Brichtovy sólové dráhy. Kniha tak v některých částech působí nesourodě, neboť se skáče od jednoho tématu k druhému.
Valnou většinu čtenářů budou nejvíc zajímat Brichtovy vzpomínky na jeho hudební kariéru, a přestože nejpodrobnější jsou kapitoly o jeho dětství a dospívání, části, v nichž vzpomíná na své hudební projekty (zejména na působení v kapele Arakain), se mi četly doslova samy. Ač se považuji za skalního fanouška, který má Brichtovu kariéru dopodrobna zmapovanou, tak i já jsem se dověděl řadu (často dosti pikantních) nových informací, o kterých jsem neměl ani tušení. Za všechny mohu zmínit Brichtovo setkání s Bruce Dickinsonem, cyklus skládání textů, vydání magazínu RockShock a další neslavné podnikatelské aktivity, či již zmiňovaný odchod z Arakainu.
Je škoda, že v knize není více zmapována Brichtova sólová kariéra. Důvodem je fakt, že Brichta už si na natáčení alb „Ráno ve dveřích armády spásy“, „Hledač pokladů“ a „Anděl posledního soudu“ téměř nevzpomíná. Dále bych ocenil alespoň částečné vzpomínky na některé významné koncerty či události z posledních let, na které se také bohužel nedostalo. A zasvěcení jistě moc dobře vědí, že od roku 2007 se u Brichty vystřídala celá řada muzikantů, jejichž odchody zrovna nepatřily mezi ty nejklidnější.
Kniha je plná dobových fotografií. Všechny jsou černobílé, což je poněkud škoda, ale na druhou stranu kniha působí o to celistvěji. Osobně jsem se však nesmířil s tím, že Brichtovi chybí alespoň mírný nadhled nad danými událostmi. Chvílemi to až vypadá, že si knihou vyřizuje letité spory a za většinu problémů vždy mohou jen ti druzí.
Vydání knihy bylo pro mě nečekané, ale o to potěšující. Podle posledních informací totiž není zcela jisté, zda se ještě někdy vůbec dočkáme nové Brichtovy desky (přestože jsou k vydání připraveny hned dvě). Problémem je již zmiňovaný zdravotní stav Aleše Brichty, který se kvůli potížím se zrakem nedokáže soustředit na psaní nových textů. Nezbývá, než Alešovi popřát mnoho chuti do samotné hudby, do života, a zejména pevné zdraví.
|
