Docela bych chtěl hudebníka s přezdívkou Odi Thunderer vidět naživo. Třeba jen někde v ulicích jeho rodného Řecka, pozorovat jej pěkně zpovzdálí a zjistit, jestli se jeho vášeň pro heavymetalový žánr projektuje i do civilního života. Z jeho alb, která si Odi tvoří téměř svépomocí, získávám pocit, že tento týpek chodí i v létě obalený v kůži a místo pozdravu na každého ukazuje paroháče a vyplazuje jazyk. Takhle přesně totiž jeho tvorba až doposud působila. Naprosto ortodoxně, trochu dětinsky a trochu protivně.
Jenže zatímco předešlé čtyři (faktické tři) studiovky Odiho projektu Validor byly více úsměvné, nežli hudebně hodnotné, na novince „Full Triumphed“ už začíná skladatelství dávat určitý smysl. Stále je nutné počítat s tím, že na nás při poslechu každou chvíli vyskočí odkaz Manowar (včetně samotného coveru), jejichž plakát má snad řecký srdcař vyvěšený i na toaletě, hudba má ale vlastní názor a osobitější rysy. Skvělý je zvuk, o který se - podobně jako o některé nástroje - tradičně staral řecký šéf Bob Katsionis. Až nyní ale sound burácí a hřmí tím správným heavymetalovým způsobem, a pokud máte dobrou zvukovou techniku, vaši sousedé budou tohle album brzo nenávidět a z nervů se jim v moči začnou objevovat stopy těžkého kovu.
Po vhodně krátkém intru „Dawn Of New Age" zaduní tóny songu „Son Of Fire“, vokální část je složena více z pokřiků nežli zpěvů, což vzhledem k pěveckým schopnostem Řeka tolik nevadí, vše je každopádně řádně nahecované a urputné. Nikoli strhující, ale je pravda, že je to právě metalová ultimátnost, která nedovoluje žádnou z nových skladeb odsoudit pohrdavým úšklebkem (jak to bylo možné v minulosti). Nejlepší situace nastává, když řecký autor doplní heavymetalové a již dosti oprýskané rámy jiným žánrem. Přítomnost power-speedu dělá z „Man Of Steel“ a „Blood Metal Legions“ celkem slušné záležitosti, dodává jim šmrnc a melodickou odlehčenost. Platilo by to i pro song „The Ten Thousand“, kdyby tento nebyl vykrádačkou všeho od Majesty až po (samozřejmě) Manowar.
K zahození nejsou ani thrashové šrapnely v položce „Silverhawks“, které umocňují metalovou dominanci skladby. Největší ambice pak Řek projevil v závěrečném eposu „Conquest Of Steel“, ve kterém dojde na pochodové pasáže, vícehlasy podepřený refrén, teatrální mezihru nebo další špetku thrashe. Ani tato skladba nemá potenciál k tomu, aby posluchače donutila ke spontánnímu klesnutí do kolen, zároveň ale potvrzuje skutečnost, že se řecký hudebník pochlapil, po autorských schůdkách vystoupal nejméně o patro výš a jeho tvorbu konečně můžeme brát vážně.
|
