Historické putování argentinské party Imperio nebylo snadné. Dvojnásobný rozpad a dvanáctiletá pauza mezi posledními dvěma alby budiž jasným důkazem. K této kapele mě vždy poutaly jisté sympatie, líbily se mi její rychlomelodické výlety z přelomu milénia, stejně jako umírněnější poloha předešlého zápisu „Latidoamérica“. Bavilo mě lehké melodrama písní, tak typické pro španělsky zpívající spolky, avšak v posledních letech jen málo slýchané (kdeže jsou slavné dny formací jako Tierra Santa či Saratoga). Novinka Argentinců, která vyšla první den letošního roku, tyto touhy naplnila v míře nečekané a chvílemi zcela odzbrojující.
Během dlouhé pauzy došlo k zásadnímu překopání sestavy, které přežil pouze kytarista Gustavo Gorosito. Zmizel i pro kapelu víceméně ikonický zpěvák Christian Bertoncelli, ani tato, ani ostatní absence ale ničemu nevadí, přestože úvodní poslech alba sváděl přesně k opačným úvahám. Nevýrazná produkce a celkově nenátlakový styl nahrávky zřejmě neumožnily vyniknout skvostným autorským momentům hned napoprvé, dokonce ani napodruhé. Pak ale najednou začaly jednotlivé skladby vonět oním smyslným „románským“ sentimentem. Na klenbách písní vypučely líbivé květy a vše zacvaklo v téměř ideální pocitové konstelaci.
Píšu-li téměř, musím zmínit skladby, které mají k dokonalosti daleko. Úvodní song „Rebano de lobos“ postrádá energii a atraktivní momenty, jež zdobí většinu zbývajících příspěvků. Ani navazující kus „Mi sangre“ úplně nepřesvědčí, první vlaštovkou je ale ucházející melodický tvar v chorusové části. Pak už to vypukne. První radost znamená power-speedová (a v tomto ohledu ojedinělá) kompozice „Su mágico elixir“, která baví chytlavými vokálními harmoniemi, jež si dobře rozumí s rychlou instrumentací. „El último beso“ je první z perel, které volají po opětovném spuštění. Mohou za to svůdné kytarové vyhrávky, slokové klenutí, lehký klávesový doping, pohodová nálada na pomezí melodického heavy metalu a poweru, potažmo maximálně funkční sólo. Do této prvotřídní kategorie dále spadá hřejivě velké množství písní, konkrétně „Llámane a la una“ (s náznakem neoklasiky v sólu), „Coronados de gloria“, „Senderos de ensueño" a „Desdémona“ s akcentem klasického italského popu, případně závěrečná chuťovka „Abismos en el cielo“ s neodolatelnými slokami a finálním zrychlením.
Dobře si vede také balada „Libérame“ nebo song „Ya no hay tiempo“ se sedmdesátkovým odstínem a chirurgicky přesně vsazenými sólovými trylky. Snad jedině předposlední kousek „El rey estádesnudo“ na chvíli ztratí dech a zařadí se někam na úroveň druhé skladby. I tak je ale zřejmé, že delší nečinnost a následná obměna sestavy kapele prospěla, a že díky tomu parta Imperio vydala po čtvrtstoletí existence své nejkompaktnější a hlavně nejlepší album.
|
