Vydat během dvanácti měsíců tři alba? Inu, když máte dost času (z tohoto pohledu nastalo pro řadu hudebníků bohužel příhodné období) a navíc odněkud shůry naděleno, šance na to, že nebudete svým příznivcům předhazovat jen vymlácenou slámu, zjevně není malá. A to dokonce i v případě, že se pohybujete na progresivním poli, u kterého se tak nějak předpokládá, že omezovat se na délce a šetřit s nápady a barevností není na místě. Po odchodu zpěváka Nathana Peacheyho, který definitivně Australany Teramaze opustil před necelými dvěma lety a po radikální změně sestavy, je ústřední postava Dean Wells k neudržení. Nejen, že se ujal mikrofonu, ale navíc nezadržitelně sype muziku z rukávu, jako by to bylo to nejjednodušší na světě (byť, pravda, na prvním loňském albu „Sorella Minore“, které mělo kořeny u šest let staré desky „Her Helo“, se Teramaze pošetřili a vystačili si s „pouhými“ čtyřiceti minutami…).
Teramaze na „And The Beauty They Perceive“ tradičně lehce klamou tělem. Jejich nevtíravá, na první pohled klidná, jemná a konejšivá muzika v sobě má spoustu děje, energie i nápadů. Svým způsobem uhlazená a neinvazivní produkce trošku svádí k tomu polevit v pozornosti a vnímat hudbu jen jako nesmírně příjemnou kulisu, přispívá k tomu i měkce nasládlý hlas Deana Wellse. Že to zavání až pop-rockovou náladou? V podstatě ano, zkuste singl „Jackie Seth“, ve kterém Teramaze sice mírně riffově zahrozí, ale daleko důležitější roli hraje houpavá melodie, vzrušující motiv zvonivých kláves a hladivé Wellsovo vyprávění, podpořené postupně houstnoucí atmosférou a technickou propracovaností skladby. Pro představu o tom, kam sahají hranice hudební agresivity Teramaze, je třeba sáhnout po „Son Rise“, v níž kapela v kytarách přitvrdí, či po dynamičtější „Search For The Unimaginable“, ale nečekejte žádné peklo, či divočinu, aura příjemné náladovky není nikterak narušena. Kapele zjevně vyhovují rozsáhlé epické skladby – délky titulního kousku předchozí desky tentokrát ani zdaleka nedosahují, ale v elegantně vzdušné, energické „Modern Living Space“ a zejména v závěrečné dramatické „Head For The King“ s výbornou melodií je soustředěna hlavní síla alba, postavená na preciznosti a melodičnosti.
Dean Wells zjevně má kde brát, nápady mu ani v nejmenším nedochází, pěvecky roste a vedle sebe má silné a vyzrálé muzikanty, které jejich muzika zjevně baví. V tomhle rozpoložení (a s ohledem na to, že v Austrálii covidové zámky zjevně nemají chuť příliš odemykat) bych se nedivil tomu, kdyby Teramaze za pár měsíců udělali jubilejní desátý zářez do diskografie.
|
