Farewell my brother
Farewell my friend
Ride the Dragon
in the center of the Abyss
Your soul is now free
Jsou alba, jejichž důvod vzniku a příběh samotný jsou natolik silné, že obsah může stát až v druhé linii a není od věci nad ním leckdy přimhouřit oko. Řecká black metalová parta Necromantia první polovinu předchozího postulátu splňuje beze zbytku. Kapela, fungující od konce osmdesátých let, jejíž jádro tvořili dva baskytaristé Magus Wampyr Daoloth a Baron Blood, vydala své poslední řadové album v roce 2007. Dalších dvanáct let se pouštěla do různých kompilací či splitek, až na sklonku roku 2019 Baron Blood zemřel. Osiřelý Magus se rozhodl Necromantii uložit k věčnému spánku. Ještě než vyhlásil definitivní konec, rozhodl se jako definitivní rozlučku se svým bratrem ve zbrani i s kapelou nahrát EP, které mělo vyjít již v roce 2020. Odsunutím termínu vydání vznikl časový prostor, který Magus využil k tomu, aby nahrávku o něco protáhl a tak vzniklo album „To the Depths We Descend...“, které žádnou úlitbu v podobě přimhouřeného oka ani v nejmenším nepotřebuje. Byť Necromantia nikdy nevypustila nepovedené album, finální počin lze s čistým svědomím postavit na vrchol její diskografie.
Může za to především pohlcující pochmurná atmosféra, jedovatě vyhrocený výraz a náladová košatost celé desky, byť je poskládána dost neortodoxním způsobem. Dvě instrumentálky - na první pohled statická a nevýrazná „Give the Devil His Due“, postavená na baskytaře, a až osudová „To the Depths We Descend...“ (jejíž název se stal jakýmsi epitafem kapely), v níž zazní piáno, či saxofon, která zdánlivě brzdí jinak hodně akční poslouchanou, ale v konečném důsledku parádně mění atmosféru desky. Dvě předělávky věcí z téměř třicet let starého debutového alba „Crossing the Fiery Path“, masivní, výhružná a pestrá „Lord Of The Abyss“ a akční „The Warlock“, jež i díky zbytečnému protahování (zejména v případě druhé jmenované) trochu ztratí dech. A čtveřice nových skladeb, ze kterých, jednoduše řečeno, jde strach. I díky svému textu hlavní roli hraje toxicky pochmurná, depresivní „And The Shadow Wept“, která od plíživě výhružné atmosféry se přes chaotickou instrumentální vyhrávku dostane až k monumentálnímu finále, lehce koketujícím s motivem Smetanovy „Vltavy“ k výše citované přímé rozlučce s Baronem. Barevnost nahrávky podtrhuje kombinace divokého „Inferno“ s až nepatřičně poťouchlými klávesami (jenže ono to spolehlivě sedí) s těžkopádnosti, která sála ze skladby „Eldritch“.
Absence Baronovy osmistrunné basy možná trochu odlehčuje celkový sound desky, ale tvář Necromantie nemění. Tuhle tečku lze brát jako definitivní a kdyby se k ní mohl Baron Blood vyjádřit, věřím tomu, že by byl naprosto spokojen.
|
