Hektické období u Victory pokračovalo. V roce 1988 vydali živák „That´s Live“ a rozloučili se s Charliem Hunem, který zamířil do Humble Pie. O tom, jak promptně situaci Victory vyřešili, svědčila skutečnost, že svátek práce v roce 1999 oslavila kapela vydáním již čtvrtého alba „Culture Killed the Native“. A pokud bych v její více než sedmatřicetileté kariéře měl hledat nejzásadnější období, byla by to doba příchodu nového pěvce, Švýcara Fernanda Garcii (v hledáčku byl například i Ted Bullet, který protahoval hlasivky u Thunderhead) a tvorby alba, na kterém se poprvé Fernando představil.
Není důležité, jestli nejzásadnější byla pěvcova živočišná energie, pokukování po americké scéně nebo ideální autorská forma, co Victory nakoplo k parádnímu výkonu. Po nemastném „Hungry Hearts“ přišel obrovský výkonnostní skok. Kvalitativní rozkolísanost, se kterou se kapela dosud pravidelně potýkala, byla pryč, byť samozřejmě není problém na „Culture Killed the Native“ najít v porovnání s nejsilnějšími kousky slabší místa, nicméně i ta tentokrát spolehlivě fungují. Základem jsou zpěvné, energické, vysoce chytlavé refrény, které přímo žadoní po davové podpoře a které by snadno našly místo u Warrant, Poison, Scorpions, či Bonfire. Spanilá jízda odstartuje s parádně vygradovanou „More And More“, techničtější hard rockovou klasikou „Never Satisfied“, houpavější „Don`t Tell No Lies“ a vzrušující šlapavkou „Always The Same“. Recept v nich byl jednoduchý – v refrénech strhující kooperace sólového zpěvu a sborů, důrazný rytmus, jedovatě obratná kytara, pružný a živočišností nabytý zpěv a parádní melodie. Už jen tento čtyřlístek by stačil k tomu, aby se o „Culture Killed The Native“ začalo mluvit v superlativech. Jenže energická „Power Strikes To You“, parádně se rozvíjející drama „On The Loose“, zpěvná „So They Run“ s výbornou kytarou a výraznější basou, i finální stadionovka „Into The Darkness“ za nimi nezaostávají ani o píď. A to ještě mají Victory k dispozici krásně plačtivou baladu „Lost In The Night“, ve které Fernando skvěle demonstruje další z barev svého poutavého hlasu.
Fakt, že se Victory dostali k předskakování pro Garyho Moora a devatenáctá příčka v německém albovém žebříčku vypovídaly o kvalitě desky víc než dostatečně. Tím však cesta vzhůru ještě nekončila…
|
