Victory letěli vzhůru jako raketa a v roce 1990 se dostali do kulminačního bodu. Album „Temples Of Gold“ jednak ukončilo neuvěřitelnou kadenci desek co rok – to album, jednak jím vyvrcholila stále silnější forma kapely a Victory dotáhli do absolutna všechno, čím zazářili na předchozí desce. Ve věčném sporu o tom, jestli nejzásadnějším albem jejich historie byla „Culture Killed The Native“ nebo „Temple Of Gold“, hovoří ve prospěch minulé desky jednak v podstatě překvapivý progres, jaký kapela udělala, jednak o něco větší hitovost jednotlivých skladeb, pro „Temples Of Gold“ mluvila větší kompaktnost nahrávky, metalovější nádech (byť samozřejmě základem zůstává bytelný hard rock) a divočejší projev celé kapely (přirovnávání z minulé desky k Warrant by se aktuálně mohlo přesunout k Mötley Crüe), ve kterém dominantní roli sehrál famózní Fernando Garcia.
Autorský recept v podstatě zůstal stejný. Victory staví na silných riffech, živé rytmice, energií nabitých slokách a výrazných refrénech s parádním využitím sborů, jen místo předchozí až rádiové zpěvnosti přibyla větší přímočarost. Vyjma parádní a až brutálně vyhrocené balady „Fighting Back The Tears“, která z úvodní posmutnělé plačtivosti směřuje do jednoho z nejostřejších momentů alba (hledejme za ním – tak jako u většiny případů –velmi šikovného kytaristu Hermana Franka a živelného vokalistu Fernanda Garciu), nemají Victory potřebu nějak zásadně měnit skladatelskou matrici, stačí jim ostrý výraz, razance a silné melodie. A jelikož je jedenáctka zbývajících písní dostatečně pestrá, výrazná, s parádní energií, přehlednou strukturou a jasnou chytlavostí, nebylo by úplně od věci jmenovitě zmínit každou z nich. Přesto největší doporučení směřuje ke strhujícímu úvodu v podobě prvních tří skladeb, syrovější titulní písni, stadionovce „Rock The Neighbours“, poťouchlé „Mr. President“ a skvěle se rozvíjející „The 9th Of November“ s parádním refrénem.
Chvíli po vydání alba „Temples Of Gold“ se hudební svět otřásl a muzice, jakou dělali Victory, příliš doba nepřála. Z dnešního pohledu je jasné, že kromě fantastické formy hrálo pro zasloužených pět minut slávy Victory do karet i načasování. Přijít s touhle deskou, díky které se Victory mohou počítat mezi významné hard rockové kapely, o něco později, kdo ví, jaký by byl její osud. Naštěstí Victory stihli svůj zlatý chrám otevřít v pravou chvíli. O tom, že bude následovat sešup z dobytých pozic, v době vydání desky ještě nikdo netušil, ale byl – bohužel - v podstatě nevyhnutelný…
|
