Jednu věc je nutné Battle Beast přiznat. Pokud se snažíte najít si cestu k nějakému stylu, není špatné začít s těmi, kteří ho dělají nejlépe. Ať už jste příznivci diskotékového metalu, či nikoliv, finská sebranka patří k těm, po jejichž deskách se vyplatí sáhnout. Protože Noora Louhimo… Dynamit v sukni je pro kapelu požehnáním a hlavně Battle Beast nemají vůbec špatné skladby, takže pokud disko rytmem pulsující kovový žánr nezavrhujete čistě z principu, měli by mít co nabídnout patrně i v případě, že by u mikrofonu nestála takhle excentrická zpěvačka.
Byť Battle Beast poprvé nestihli svůj pravidelný rytmus vydávání alb každé dva roky, prodleva tří týdnů, díky které se letopočet tentokrát posunul o tři číslice, není tak zásadní, aby bylo třeba se obávat nějakých zásadních změn v jejich pojetí hudby. Takže pokud znáte některé z předchozích čtyř alb, na kterých své hlasivky brousila Noora, jste od prvního okamžiku doma a víte více méně přesně, co se bude dít. Možná úvodní titulní pompézní pozvánka do cirkusu není na první dobrou tak chytlavá jako nejsilnější skladby kapely, ale pulsující rytmus, adrenalin, jedovatý hlas jak pila a opulentní sbory svůj prostor dostanou. Definice dynamického tanečního metalu přijde s „Wings Of Light“. Co na tom, že skákavě vzdušná melodie zní dost povědomě a rytmus jak podle metronomu vám může vytlouct díru do hlavy, když tělo spolehlivě rozpohybuje. A o víc vlastně nejde, i nažhavené krátké kytarové sólo slouží jen jako připomenutí toho, že stále ještě zůstáváme na metalovém kolbišti. Podobných podnětů pro bezhlavé křepčení Battel Beast pochopitelně nabídnou celou řadu – nejlépe jim to vychází v nasládlejší a do jasného sloganu ideálně vygradované „Eye Of The Storm“ a v závěrečné „Place That We Call Home“ se silnými sbory, ale i „Russian Roulette“ s troškou šantánovosti, která trochu ubere z pulsujícího adrenalinu, energií nabitá „Armageddon“, či „Freedom“ s jasným sdělením si není problém představit jako skladby, které na festivalech budou bez potíží hýbat s davy.
„Circus Of Doom“ je radostné, energické, pompézní, teatrální album, které se prožene kolem jako střela. V pomyslném souboji se svými podobně naladěnými bestiálními krajany jsou Battle Beast tentokrát o krok vpřed. Může za to nejen fakt, že u nich není ani stopy po nějaké setrvačnosti a deska zní naprosto svěže, ale i nutkání položit zásadní otázku, kterou tohle album vyvolává – „Nooro, smím prosit?“ …a to netančím…
|
