To nejsympatičtější na italských Mastercastle byl vždycky fakt, že jejich desky nabídly poměrně nenáročný power metal, u kterého si kapela byla vědoma svých možností, tomu přizpůsobovala kompozice a zásluhou toho zněla přirozeně a nenuceně. Limity byly nastaveny v první řadě poměrně obyčejným hlasem zpěvačky Giorgii Gueglio, v řadě druhé neochotou k opouštění zajetých kompozičních kolejí a v řadě třetí určitou usedlostí. To vše kompenzovala vyzrálá muzikantská zručnost a stoprocentní soudržnost nahrávek. Tahle kombinace nejvíc zafungovala před osmi lety na albu „Enfer (De La Bibliothéque Nationale)“, kterým vyvrcholila vysoká kadence vydávání desek – během prvních šesti let své existence Mastercastle nachystali pět alb. Pak to s nimi začalo jít trochu z kopce. S prvním natažením prodlevy mezi deskami na tři roky se začal vytrácet i entusiasmus, takže albu „Wine Of Heaven“ docházel dech a jelo trochu na rutinu. Tentokrát tvorba nové desky trvala kapele pět let…
…a kvalitativní pokles se zarazit nepodařilo. Kdo by to řekl, že za větou z promo materiálů, která má fanoušky navnadit („Toto je album, které se pevně nedrží žádného konkrétního formátu, místo toho spoléhá na sílu písní a výkony každého člena kapely“) , se skrývá téměř fatální problém současných Mastercastle? V důsledku toho vzala zcela za své jakákoliv konzistentnost nahrávky a „Lighthouse Pathetic“ zní, jako by Mastercastle nahrnuli do pytlíku střípky hodně tuctových nápadů, které kolem nich během předchozí pětiletky prolétly, protřepali je, vysypali, pro jistotu na ně dupli a pak jich pár nahrnuli na desku. Giorgii hned na úvod trochu podkopli nohy tím, že přizvali ke spolupráci Fabia Lioneho, který v momentě, kdy ve „Who Cares For The Moon“ přitlačí na pilu, dost nemilosrdně odkope tuctovost nevýrazného hlásku Georgie. Alarmující je, že tato píseň je nakonec jednou z nejsilnějších položek desky, kterou překoná jen svěží „Diamonds“ s kousavým riffem a tradiční bezelstností, která Georgii ohromně sluší – tohle je poloha, ze které Mastercastle vždy dokázali hodně vytěžit. Jenže do zbývající pětice vlastních zpívaných skladeb jim tato ingredience už nezbyla. Nekonzistenci alba podtrhují dvě nesourodé instrumentálky – techničtější „Rosso Profondo“ a étericky staromilská, zbytečně natahovaná „Fantastic Planet“. Korunu všemu nasadí cover verze acceptovské pecky „Fast As A Shark“, do které Mastercastle angažovali k mikrofonu Alberta Gaggiottiho (Cadaveria, Necrodeath) a k bicím Francesca La Rosu (Extrema). Na jednu stranu je to krok sám o sobě dost zvláštní, na straně druhé (pominu-li fakt, že acceptovský korpus zcela zastíní cokoliv z předchozích devíti kousků) se opět ukáže, že energii do současných Mastercastle musí přinést hostující muzikanti.
Před čtyřmi měsíci vydané album Athlantis (ve kterých dvojice ústřední Mastercastle Pier Gonella – Steve Vawamas také tvoří páteř kapely) naznačilo, že pánové nejsou v úplně ideální autorské formě. Skutečnost, že šlo o album uzavírající činnost Athlantis, vzbuzovala naději, že hlavní úsilí tito dva věnovali nové desce Mastercastle „Lighthouse Pathetic“. Výsledek však vypadá, jako by to bylo naopak…
|
