Jak už to v době kovidové bývá, kapela se místo plánovaného turné objevuje ve studiu a nahrává narychlo upíchnutou desku. Parta kolem Jonathana Davise v posledních letech i díky návratu ztraceného syna v podobě kytaristy „Heada“ těší ucho nejednoho fanouška nu-metalových legend a tudíž je naprosto v pořádku, že se kadence vydávaných alb nijak netenčí.
Novinka „Requiem“ jede na vlně posledních let, ve kterých se kapela spolčila s hudebním producentem Chrisem Collierem. Zvukově ani skladatelsky se nikterak neexperimentuje a KoRn si zachovávají tvář tvrdé a melodické nu-metalové smečky, která po skoro třiceti letech ví, jak má jejich album znít a působit. A to je možná jedna z největších slabin novinky – vše je na správném místě, předvídatelné, ve slokách klidné a meditativní, v refrénech správně povznášející a v mezihrách naopak patřičně důrazné a naléhavé. Kontrastní paleta absolutně naplňuje „kornovskou“ formuli a není čas na výstřelky. Doslova. „Requiem“ totiž obsahuje devět songů a má něco lehce přes půl hodiny.
Na druhou stranu jde o příjemnou syntézu nových a starých KoRn se všemi trademarky. Album obsahuje specifické kytarové riffy („Lost in the Grandeur“), adekvátně vytaženou basu („My Confession“) a dojde i na jedinečné Davisovo bestiální rapování („Worst Is on Its Way“). Co se týče hlavního principála, ten opět potěší svým rozsahem od jemných melodických příspěvků („Let the Dark Do the Rest“) až po drsný growl („Hopeless and Beaten“). Album působí konzistentním dojmem, a i když nemá šanci a ani touhu ničím překvapit, proklamovaná půlhodinka je ve společnosti nu-metalových velikánů velice příjemná.
Pakliže předchozí fošna „The Nothing“ byla ponorem do depresí a úzkosti, „Requiem“ je velkým nádechem s pozitivní a optimistickou vlnou, která obsahuje pomyslné světlo na konci tunelu. Tato zádušní mše působí jako terapeutická půlhodinka po nepříjemně temné zkušenosti. Ta se koneckonců kapely drží nadále, neboť loni oznámil nutnou pauzu basák „Fieldy“, jehož dohnala drogová minulost. Své party ovšem na novince nahrát stihnul.
Novou, již čtrnáctou, desku lze vřele doporučit jak zarytým fanouškům, tak i úplným nováčkům. „Requiem“ mistrně balancuje mezi starým a novým materiálem, je zvukově precizní, skladatelsky uspokojující a hlavně velice líbivá co do melodií a hitového potenciálu. Škoda, že je tak trochu podivně rozkročena mezi bohatým EP a deskou. Je to jako nedostat dezert po hlavním chodu při degustačním menu. Chybí dva-tři svižné songy navíc, nějaký moment překvapení, netradiční pojetí již dávno osvědčených postupů…Chybí zkrátka ambice, což po spokojených padesátnících prostě chtít nemůžeme.
|
