Medvěd se postavil na zadní a mocně zařval surovým hlasem… Jeho sílu slovenští Čad znají hodně dobře a naslouchají mu už přes dvacet let. Jestliže se v začátcích učili hodně od Debustrolu a Krabathoru, v současnosti jsou jednou z nejlepších metalových kapel u slovenských sousedů. Novinka „Medvede“ tuto skutečnost zdůrazňuje. Ćad na ní výraz nemění, spíše pilují svůj styl a vybrušují jej do hezky opracovaného klenotu slovenské metalové společnosti. Demonstruje se tím sice fakt, že Čad už možná mají zenit za sebou, ale dokáží na něm stavět a nabízet vysokou kvalitu materiálu. Zaručena je tím, že kapela má obrovský přehled, stylový záběr od brutálního thrashe, přes death metal až ke crust punku a především pořád má velkou chuť tvořit novou hudbu. Instrumentálně nadupanou a textově zajímavou.
Litujete ještě konce Slayer? Nebo odchodu Maxe Cavalery ze Sepultury? Čad dokáží dát v této situaci východisko. Takovou sílu, jakou Slováci předvádí ve skladbě „Buldozér“, měli snad obě zmíněné veličiny v době své největší kreativity. Navíc ji Čad dokáží vyprodukovat i v osekané sestavě motörheadovské trojice, což je fakt, který rozhodně stojí za zaznamenání. Podobně silných skladeb je na „Medvedech“ více, takže album bude patřit k lepším z diskografie této kapely. Sice se dá narazit na pár postupů, využívaných v minulosti, ale lze tohle kapele, která hraje čtvrt století, vůbec vyčítat? Kapele, která má léta specifický výraz daný zejména vokálním projevem Pišty Vandala? Ten je natolik specifickým zpěvákem, že si může dovolit (snad po vzoru Richarda Müllera) naservírovat skladbu „Železný mejdan“ v češtině, i se svéráznou výslovností písmena ř. Oslava porevolučního metalu, Törru, Debustrolu, Arakainu, Rootu, Kabátu a Krabathoru je dokonána. S nezbytnou láskou k původnímu debustrolovskému thrash metalu, halícího skladbu do slayerovského oparu.
Duch Kolinssovy party je přítomen i v neurvalých „Nepriatel“ a „Uražanie hudby“, dvou nejbrutálnějších nářezů desky. Proti nim zní úvodní „Dostal som od otca sekeru“ až příliš neškodně. Nebýt následné „V meste sú medvede“ jednalo by se o nejhorší start desky v historii Čadu. Naštěstí je dojem brzy vylepšen a „Nepriatel“ a „Buldozér“ zní jako Pištovci v nejlepších hodinkách desek „Súkromná vojna“ nebo „Čertova kovadlina“. Trochu jinak na to jdou ve stejně zběsilé „Surovec“, ve které tvář formují hardcorovým nebo crustovým stylem. I to funguje. Podobně jako mnohem temnější skladby, kde se dotýkají až zmučené doommetalové atmosféry – „Démon smútku“ a „Chýbaš priateľ môj“. Pišta a spol. jsou znenadání mnohem emotivnější, a i když podobné příspěvky měli i na předchozích albech, stále vyvolají „zimomriavky“. Nemluvě o „Lodi bláznov“ sahající až po black metalu v jeho epičtějších polohách. Vrchol současných Čad? Asi ano… A pak finále „Stroskotanci“, monotónně zdůrazňující breaky bicích, je také moment, který lze počítat do nejlepších chvil nejen tohoto alba, ale i kompletní čadovské historie.
Staří fanoušci zřejmě namítnou, že už bylo líp, že se Čad začínají opakovat. To ale není docela pravda. Na tom, co kapela dokázala před patnácti lety, staví svá alba dodnes. Dosud to nevadilo a nevadí to ani u „Medvedů“. Pořád je standard hodně vysoký s čitelným rukopisem.
|
