Pro nové album melodiků Crystal Ball platí celkem jednoduchá matematika – kapela pomalu uzavírá čtvrtstoletí svojí existence, předkládá jedenáctou řadovou kolekci, na tvorbu novinky byla díky kovidu hromada času a poměrně plodní muzikanti mohli vybírat z třiceti písní, producentskou taktovku měl v rukou Stefan Kaufmann (ex-Accept, ex-UDO), coby host se ke kapele připojil Ronnie Romero a k chystanému turné s Jaded Heart si Crystal Ball připravili laskominu pro fanoušky – skladbu, na jejíž tvorbě i realizaci se podílely obě dvě party. Cítíte naprostou jistotu, která z tohoto výčtu sálá?
A to je přesně ono. Už u minulé desky zaznělo konstatování, že Crystal Ball si znovu jedou to svoje. To v čem jsou dobří, jistí a přesvědčiví. I přes proklamovanou účast nováčka v sestavě (kytaristy Petera Bergera) při komponování skladeb kouká z pátrání po čerstvé skladatelské krvi celkem zbytečná sysifovská práce. Hlavní otázkou alba se stane vkrádající se dilema, jestli vám vyhovuje to, že kapela přinese přesně (ale skutečně naprosto přesně) takovou jízdu, co od ní čekáte, nebo zda z toho začnete trochu cítit rutinu. Po první polovině alba bych se přikláněl k druhé variantě, protože vyčnívající šlapavá „Call Of The Wild“ s hostujícím Romerem a dobrým dramatickým motivem zcela jednoznačně strčí do kapsy usedlejší a docela ospalou „You Lit My Fire“, či tuctovou titulní skladbu, a náskok má i proti ostatním kouskům. Jenže pak se Crystal Ball vytasí s „Make My Day“, jejíž perfektní melodie, vnitřní napětí, důraz, elegantní kytarové sólo a přirozená gradace do chytlavého refrénu naplno rozzáří jiskru, která zdobila nejsilnější momenty diskografie kapely, stejně zafunguje i energická „No Limits“ s jasným sloganem a neposednými klávesami. Nepochopitelnou taktiku zvolili Crystal Ball vůči příznivcům vinylů, které nenabízejí dravou „Crystal Heart“, v němž Crystal Ball spojí své síly s Jaded Heart a tato kooperace přinese jednu z nejlepších položek alba, ani závěrečnou klidnou piánovku s přesvědčivým Mageneyho přednesem, jež sice nekoresponduje s předchozí náladou alba, ale coby jediná a velmi povedená balada by si místo v řádném playlistu plně zasloužila.
Lze chtít po Crystal Ball ještě víc, než nabízejí na albu „Crysteria“? Myslím si, že ano. Byť v celkovém součtu lze říci, že Crystal Ball si svojí vysoko nastavenou laťku drží nejen dlouhá léta, ale i na novince, přece jen některým skladbám chybí šťavnatý špíček čehosi osobitého, čím Crystal Ball vždycky dokázali svoje alba nakopnout jako celek, nejen jako soubor výborných jednotlivostí, které doplňuje nenápadně se vkrádající vata.
|
