Jednou z největších hudebních událostí letošního roku je bez pochyb vydání nového alba legendárních, druhdy thrasherů, dnes spíše prog rockerů Voivod z Kanady. S průletem diskografií tohoto souboru, který letos slaví čtyřicet let na scéně, si připadáte jako na horské dráze – není tu prostor pro přešlapování na místě, neustále přichází překvapení v podobě stylových zákrut od v počátcích punkem šmrncnutého thrashe, přes prog metalové období, završené nesmrtelným pomníkem „The Outer Limits“ v roce 1993. I v dalším období se dráha pěkně svažovala a klikatila, soubor experimentoval a nechal se inspirovat různými vlivy, bohužel nápady se tenčily a po smrti mozku kapely, kytaristy Piggyho, to vypadalo na vylétnutí z trati. Až příchod nových členů Chewyho a Rockyho postupně stabilizoval situaci a neodvratný konec byl zažehnán. Skupina opět nabrala rychlost a správný směr se navrátil do výchozí stanice, v níž oprášila své zkušenosti s prog rockovými postupy. Chewy v kapele naplno vstřebal DNA zesnulého předchůdce a společně s ostatními natočil koncepční album „Wake“ z roku 2018, za které o rok později kapela přebrala cenu Juno Award, obdobu americké Grammy. Toto ocenění bylo plně zasloužené, nahrávka se zařadila se svou směskou psychedelického prog rocku a thrashe k tomu nejlepšímu z diskografie Voivod.
Ani po evropském turné s Gwar kapela nelenila – vydala zajímavé EP „The End Of Dormancy“, na kterém prezentovala na jazzovém festivalu dvě skladby nahrané se symfonickým orchestrem a živé album „Lost Machine“. Vznikl i nový materiál, obligátní pandemické důvody posunuly vydání až do současných dnů. Otázka, která visí ve vzduchu, je zřejmá. Překoná Voivod brutálně vysoko nasazenou laťku posledního studiového díla? V počtu skladeb určitě – novinka „Synchro Anarchy“ má jednu skladeb navíc. Bude to na vítězství stačit?
První tři skladby vychází rovněž jako singly, je tedy jasné, že jsou do nich vkládány největší naděje, s předpokladem, že posluchače patřičně naladí a zaujmou. U „Paranormalium“ tomu tak dozajista je – slyšíme kapánek jinak nazvučenou basu Rockyho, která má nyní ostřejší a ocelovější zvuk. Je patrné, že benjamínek souboru je dostatečně sehrán s veteránem Awayem a jeho nástroj dostává v nahrávce nemalý prostor. Největší pozornost poutá kytara Chewyho, která je zkreslená podobně jako na starých albech Voivod. Vykostěný a skřípavý zvuk dodává jeho zvláštní hře patřičně šílený rozměr, známý spíše u post metalových těles. Snake stále využívá trochu rozjiveně punkový projev, v úvodní skladbě je jeho hlas i patřičně surový. V titulní „Synchro Anarchy“ překvapí melodicky odezpívaným refrénem a v druhé půli po avantgardní mezihře i melancholickým, trochu nahalovaným zpěvem, který uslyšíte i na mnoha jiných místech desky. „Planet Eaters“ není špatná, spíše než stavba songu posluchače upoutá patřičně invenční projev kytaristy, jehož hra by se při změně zvuku vyjímala v avantgardním jazz/fusion rockovém songu. I „Mind Clock“ přináší zajímavé momenty – akustický úvod s použitým šeptavým zpěvem a patřičně rychlou thrashovou sypačku. Přímočará „Sleeves Off“ obsahuje melodické popěvky, trochu ztrácí napětí ve střední pomalejší pasáži a bubeníkova hra je technicky velmi úsporná. Do popředí několikrát vystoupí brutálně zkreslená basa Rockyho. V tomto bodě kapele trochu dochází dech.
Každou následující skladbou se zajímavých záchytných bodů objevuje stále méně, nebo variují hodně podobně první půlku alba, převládají monotónní plochy a nezbývá nic jiného, než se soustředit na zajímavou, jazzem nasáklou kytaristovu hru. „Quest For Nothing“ již nenabízí nic, jen úvodní kytarová pasáž připomíná invenčnější kolegy Intronaut a závěrečná „Memory Failure“ je na tom krom obligátní disonantní mezihry podobně. Navíc neustále přítomný jednotvárný dvojkopák u obou výše jmenovaných skladeb působí uměle a spíše odrazuje…
V porovnání s barevnějším „The Wake“ novinka poněkud pokulhává. Na předchozím albu se Snake více snažil a použil ve zpěvu více hlasových poloh, na novince z velké části jen tak melancholicky deklamuje text. To nejzajímavější se odehrává na první polovině (ne nadarmo odtud pochází všechny tři singly). I zbývající skladby rozhodně stojí za poslech, dochází však k recyklaci a ani poutavá hra kytaristy nedokáže vše zachránit. Zvuková komprese na CD je na hranici poslouchatelnosti, snad bude zvuk na vinylu v pořádku, tak jako na nepokořené „Wake“. Album „Synchro Anarchy“ určitě nepropadlo, do nejlepší pětice alb kapely mu však vstup byl odepřen. Na druhou stranu, mnoho partiček s takto svébytným a tím i rozpoznatelným rukopisem po světě mnoho neběhá.
|
