V jedné skladbě české kapely Midi Lidi se zpívá: „Kdo chce zas žít, důvod si najde“. A možná že tvorba hudby je tím, co pomáhá hlavním postavám britských Magnum ne snad přímo žít, ale minimálně najít nejeden důvod k tomu, aby se stáří a potenciální neduhy s tím spojené úspěšně odsouvaly na vedlejší kolej. Ke vzniku něčeho tak komplexního, jako je nahrání alba, musí být člověk víceméně fit, jinak by nemělo cenu vůbec začínat. Dvojice Bob Catley a Tony Clarkin se zřejmě rozhodla, že bude svým fanouškům podávat pravidelný (dvouletý) report o svém stavu. Něco jako variace zdravotní lékařské prohlídky. A soudě dle nového alba „The Monster Roars“ můžou zůstat všichni v naprostém klidu. Legendární Magnum totiž zůstávají i v roce 2022 ve výtečné a obdivuhodné formě.
Na aktuálním zápisu se dočkáme nejosvědčenějších Clarkinových postupů, podobného využití nástrojů a stavby písní. To je v naprostém souladu s jakoukoli logikou, a pokud by chtěl někdo rýpat do vykrádání sebe sama, měl by začít u jiných kapel, nežli u kmetů Magnum, kteří na to mají plné právo. Fanoušci jsou věrní a trpěliví, proto v pohodě snesou hodinové album a budou pečlivě odhalovat jeho taje (nabízí se srovnání s novinkou Iron Maiden). U Magnum tento proces nicméně není úplně nutný, fošna zabírá hned napoprvé, přičemž tento efekt s dalšími poslechy nijak neochabuje. Novinka Britů opět kypí onou svěží a okysličenou energií, která se na některých předešlých počinech přece jenom vytrácela.
Jde právě o pocit, který dýchá „zpoza tónů“ a jakýmsi mysteriózním způsobem se přelévá na posluchače. Něco, co je na novince Magnum cítit od první sekundy. Není proto tolik důležité, jaké finesy nebo naopak slabiny se v jednotlivých skladbách ukrývají. Nevadí, že se často pracuje s kontrastním receptem pozvolných nájezdů a postupného dynamizování tempa. Nevadí dobře známá práce s teatrálností, ani osvědčené hard (pomp/blues/south…) rockové a symfonické prvky, případně nezbytná přítomnost černobílých klapek. Tony Clarkin neopouští bezpečný skladatelský prostor a jen občas se odhodlá k mírnému vykročení (estrádní dechové nástroje v „No Sleepin´ Stones“). Jistotou mu je Bob Catley, jenž zřejmě užívá přípravek proti stárnutí hlasivek. Pozoruhodné je, že album – na rozdíl od minulých počinů – ani jednou výrazněji nezakolísá a nespadne do autorských nížin. Do kategorie nejlepších skladeb můžeme zařadit příspěvek „All You Believe In“, ve kterém jakoby se potkával Meat Loaf se Savatage, nebo „The Day After The Night Before“ s motivem á la Návštěvníci, jde každopádně o vypíchnutí více formální, nežli fakticky informační. Tady skutečně nejde o jednotlivosti alba, ale o celek a pocit, který vytváří.
Při spuštění novinky Magnum očekávejme pozitivní přitažlivost, která působí samozřejmě a jednoduše. Album lze využít jako kulisu při návštěvě (malinko liberálnější) babičky, aniž by hrozila její psychická újma (případně lze říci, že reprodukovanou hudbu stvořili dědečkové v jejím věku, to by mělo zabrat). Dílo není bez chyb, některé písně bylo možné vypustit, aniž by se prolomila kontinuita playlistu (jelikož o tu zde nejde). Rovněž zvuk bych si uměl představit vypiplanější, dejme tomu méně „šramotivý“. Celkově jde však o úspěch, který se zdůrazňuje při vědomí ročníku hlavních aktérů. Kdo z nás by nechtěl stárnout s takovou noblesou?
|
