Je velká škoda, že se ani Ian Anderson neubránil volání mamonu a nezkrotné touze znovu otevírat jednou už navždy uzavřenou kapitolu. Tou kapitolou je myšleno znovunastartování jeho kdysi (a vlastně i dnes) slavné kapely Jethro Tull. Poslední dvě studiovky vzešlé z jeho pera, desky „Thick As A Brick Part II“ a „Homo Erraticus“, vyšly obě, i přes nespornou kvalitu předloženého materiálu, pod záštitou autorova jména, což bylo jen dobře. Tehdy už značně věkově prošedivělý Ian Andersson sršel skvělými nápady a z rukávu sypal brilantní melodie ve velkém stylu. V obou případech vytvořil plně konkurenčně schopné desky, odpovídající kvalitou vysokým ambicím jeho mateřské kapely. O novince „Zealot Gene“ něco podobného tvrdit nelze, což je velká škoda. Pod značkou Jethro Tull vyjít rozhodně neměla, ale business je holt business.
Nová deska je poplatná trendu léty vypilovanému a hlavně originálnímu stylu kapely, ale téměř po celou d0lku se posluchač nemůže ubránit dojmu určité skladatelské vyčerpanosti, až vyčpělosti. Anderson podobně jako celá řada služebně odrostlých kolegů pouze přetransformovává a recykluje dříve pevně dané. To, co bylo před padesáti lety revoluční a vonělo novotou a energií, je dnes jen písničkově přebujelé a místy otravně nudné. Mdlá koncepce, stejně jako obal samotný, nezachrání ani solidní zvuk a pár slušných nápadů. Pocit frustrace z nových Jethro Tull by se s přimhouřením oka dal přirovnat k obrovskému zklamání, nejvíce podobnému fosilním Yes, či kolovrátkovým Iron Maiden.
Naředěná nasládlost úvodní „Mrs Tibbets“ je pro start alba jen těžko pochopitelná, ale vstřebat kýčovitý „cross“, jaký se děje hned v „Jacob`s Tales“, je opravdu náročným podnikem. Ani ždibec tajemné nálady, do níž se halí jinak celkem solidní „Mine Is the Mountain“, nedokáže přenést posluchačovy myšlenky k něčemu pozitivnějšímu, a když kapela přehraje slaboduchou titulní „The Zealot Gene“ stylem, jakým ji prezentuje, je nabíledni, že právě tady se bude lámat hůl rychle a nemilosrdně. Zbytek desky se odvíjí v rovině laciných folkových popěvků, nucených gest, sterilní atmosféry a něčeho, co může nové posluchače ke kapele přivolat jen stěží a ty původní odradit na samém začátku nejen špatnou dramaturgií, ale především chabou koncentrací nápadů, u kterých umolousaná chytlavost kulhá na obě stařičké nohy.
Je jen málo vyvolených, kterým nevyschne skladatelský střelecký prach i po šedesátce a které tvořivá múza líbá též ve značně pokročilém věku. Jethro Tull mezi ně už zkrátka nepatří a Ian Anderson by si měl konečně uvědomit své mantinely v rovině kompoziční, když si nechce přiznat, že jako (koncertní) zpěvák už dobré dvě desetiletí absolutně vyhořel. Lze pochopit, že takovéto živobytí je jedinou možnou cestou, ale výsledkem je, že fanoušci jeho koncertů musí trpět a řada velkolepých alb se rozroste o další, nepříliš kvalitní kousek.
|
