Vracíte-li se po sedmi letech znovu na scénu, není od věci mít v rukávu trumf, kterým vám pozornost zajistí tak nějak automaticky. Když v roce 2003 Victory ohlásili, že mají připravené nové album a prozradili, v jaké sestavě se do něj pustili, měli jistotu, že se o nich v hard rockovém světě mluvit bude. Nemohli udělat důraznější krok do své minulosti – sestava, která dávala dohromady první album v novém tisíciletí, byla totožná s tou, která byla podepsána pod druhým a třetím albem. Nejenže se po jedné absenci vrátili kytarista Herman Frank a bubeník Fritz Randow, zásadnější pro vyznění alba „Instinct“ byl fakt, že na pozici pěvce vystřídal Fernanda Garcíu, který se odmítl reunionu zúčastnit, navrátilec Charlie Huhn. A jelikož se kapela přizpůsobila jeho bluesovějšímu vokálu a ukrotila své (a zejména Frankovy) metalické tendence, trošku popřela vlastní vývoj, v němž jako by byla téměř vymazána Garcíova éra. A byť už z minulosti bylo zjevné, že tahle sestava umí napsat dobré skladby, pro konečné hodnocení je rozhodující, zda vám usedlejší zpěv Carlieho Huhna voněl víc než divočejší období s Garciou.
Dvakrát do stejné řeky zjevně nevstoupíš a touha znovu probudit osmdesátá léta vychází Victory tak nějak napůl. S akční přímočarkou „Running Scared“ a její zabijáckou sólovou kytarou, vláčnější „Enemy“ se silnou atmosférou, zpěvnější „Victorias Secret“ a divokou „Seen The Light“ je zjevné, že o návrat se pokouší kapela, která k osmdesátým letům má pořád hodně říct a která v minulosti nevystřílela všechny dobré nápady. U některých dalších skladeb vám však může přijít na mysl skutečnost, že čas nezastavíš, od zlaté éry dělí tuhle kapelu už víc než jedno desetiletí a hlavně, že aktuální sestava sice byla u toho, když Victory šli nahoru, ale že jen chystala půdu pro budoucí komerční úspěch. A přesně takové je album „Instinct“, nabízející solidní hard rock, který v nejsilnějších momentech velice slušně šlape, ale na vrchol posluchače jen těžko může nasměrovat.
Těžko říct, jestli hlavním důvodem pro krátkou životnost sestavy bylo bydliště Charlieho Huhna za oceánem a s ním spojená obtížnější logistika, anebo prostá skutečnost, že album „Instinct“ nebylo kdovíjaký trhák a úplně stoprocentně nezafungovalo ani na příznivce raných let Victory. Huhnovým nástupcem se stal Jioti Parcharidis, který dostal možnost popasovat se s největší klasikou Victory na výběrovce „Fuel To The Fire“. Na další řadovku však bylo třeba počkat až do roku 2011…
|
