Nejvíc překvapivé heavy metalové spojení letošního roku? Mohlo by být. Ani v nejmenším nepochybuji o kvalitách nové posily mezinárodního spolku Spirits Of Fire, nicméně jen těžko pátrám po křižovatce, na které by se mi přirozeně propojil neohybně syrový svět agresivnější tvorby Chrise Cafferyho (a to dokonce ani v případě, že by Criss sáhnul po vzdušnějším světě Trans-Siberian Orchestra, což se však v případě Spirits Of Fire nedá předpokládat a také se tak neděje) s obvyklou ultramelodičností projevu Fabia Lioneho, který do Spirits Of Fire naskočil jako náhrada za Tima „Rippera“ Owense. Jak v téhle kombinaci může fungovat zaklínadlo ze tři roky starého eponymního „svět, ve kterém se Savatage potkávají s Judas Priest“?
Může. A paradoxně, pokud dochází k občasné ztrátě dechu, padá na bedra Crisse Cafferyho (těžko předpokládat, že by se v instrumentálních pasážích, potažmo kytarových sólech nějak zásadně projevoval autorský příspěvek Fabia Lioneho či producenta Alda Lonobileho). Fabio Lione se světu Chrise Cafferyho dokonale přizpůsobil a v linkách, které by spolehlivě zapadly na kteroukoliv Chrisovu sólovku (a v některých případech bych se nebál pokukovat třeba i po Olivově Doctoru Butcherovi) zní naprosto přirozeně a přesvědčivě. Poslouchat dominantní nástroj – tedy technicky velice barevnou, vrstevnatou a jako pila ostrou a bodavou kytaru – je (jak u Cafferyho bývá zvykem) velice zábavný a objevný úkol na pěkných pár večerů, nicméně v druhé polovině zbytečně nataženého alba se nelze zbavit dojmu, že některé pasáže (byť precizně zahrané) jsou samoúčelné a příliš neslouží celku.
Přítomnost Fabia Lioneho svádí k tomu, že podvědomě čekáte větší prostor pro melodičnost, či dokonce hitovost. To je však něco, čemu se Chris vyhýbá jako čert kříži. Vždyť ani závěrečná polobalada „Out In The Rain“, do níž melodičnost a naléhavost v duchu Savatage proniká nejintenzivněji, nejde posluchačské přívětivosti a přístupnosti kdovíjak na ruku. A co teprve agresivněji vyhrocené skladby, založené na hrubých riffech, neposedném sólování a siláckém (!) i lehce teatrálním zpěvu jako v duchu klipové „A Second Chance“ (výběr mohl být namátkový klidně ze sedmi skladeb). Příznivci „zlého“ heavy světa Chrise Cafferyho si spolehlivě přijdou na své.
Velice dobrá deska, byť debut Spirits Of Fire byl o trochu větší masakr. A je třeba znovu ocenit odvahu Fabia Lioneho, nastoupit do takhle stylově laděnékapely po „Ripperu“ Owensovi je docela odvaha, která vyšla. Byť uctívači tradičních Lioneho hodnot asi budou trochu kulit zrak.
|
