Finští válečníci vyrážejí na svou třetí bojovou výpravu. Tentokrát se cílem jejich tažení stala horská hrobka. Tedy alespoň tak by se dal z finštiny přeložit název jejich nového počinu „Tunturihauta“. Nelze si nevšimnout, že sexteto z Oulu si pro názvy desek vybírá zásadně jednoslovné výrazy začínající na písmeno „T“, těžko odhadnout, co touto zvláštní tradicí sleduje.
Verikalpa patří k představitelům typického skandinávského folk metalu, přičemž její hudba obsahuje vše, co mají příznivci zmíněného žánru rádi. Je libo chytlavé bojové hymny, skočné opilecké juchačky či ódy na krásu chladné severské přírody? To vše si na „Tunturihauta“ užijete měrou vrchovatou. Z žánrových klišé a tisíckrát omílaných postupů se kapele podařilo namíchat koktejl, který i přes svou neoriginalitu skvěle chutná, a to zásluhou všudypřítomných nakažlivých melodií a gejzírů energie, stříkajících z každé skladby. Příjemně agresivní vokál frontmana Janiho Ikonena do hudby kapely vyloženě sedí, stejně jako texty ve finštině. V promo materiálech slibované přesahy do black a death metalu jsou na desce zastoupeny v tak minimálním množství, že postrádá smysl na ně vůbec upozorňovat. Středobod nahrávky tvoří výrazné melodie „lidových“ nástrojů, suplované klávesovými rejstříky. Je trochu škoda, že kapela svojí folkovost staví pouze na klávesách, protože minimálně takový akordeon by se v jejích řadách bez problémů uplatnil
.
Začátek alba je přímo brutální, protože hned na úvod na posluchače vybafne dvoukopáková mašinérie „Verikauhu“, doprovázená Janiho nekompromisním řevem, po chvíli se ale přehoupne do uším lahodícího melodického refrénu. Kvalita jednotlivých písní je vyrovnaná, takže na desce nenajdeme ani jednu skladbu, která by byla takříkajíc jen do počtu. Největší díl pozornosti na sebe strhnou ultra chytlavé kousky „Riitti“, „Raivokansa“, „Rautanen Herra“ a „Taisto“, které rozhýbou tělo nejen příznivcům folk metalu. Kapela umí i ubrat na rychlosti a veselosti, a zároveň přitom neztratit nic ze své melodičnosti, což názorně demonstruje titulní song.
Třetí deska Verikalpy nemá ambice přepisovat dějiny rockové hudby, ale v rámci svého žánru patří rozhodně k těm lepším nahrávkám. Pánové své řemeslo ovládají na výbornou a znají recept, jak své příznivce dosyta uspokojit. Album „Tunturihauta“ bych doporučil všem, které zklamala loňská přespříliš vážná deska Korpiklaani. Verikalpa na své novince nabízí přesně to, co jejím slavnějším kolegům z Lahti v posledních letech chybí.
|
